Puf Puf

GM 16 10 — 10 11 2008

Před dvěma lety zařadil Marcel Fišer práce Barbory Motlové do výstavy X + X 2006 – sestavy „deseti nejzajímavějších výtvarníků Plzeňského kraje“. Motlová v té době již za sebou měla studia na plzeňské uměleckoprůmyslové škole na Zámečku (1999) a brněnské FaVU (kde prošla ateliéry Margity Titlové-Ylovski, Michala Gabriela a diplomovala v ateliéru Václava Stratila). Třetím vrcholem pomyslného trojúhelníku autorčiny působnosti je Praha, kde od roku 2007 studuje v ateliéru Vladimíra Skrepla.
V Galerii mladých Motlová představí sérii maleb a kreseb, kterou začala rozvíjet během stipendijního pobytu v německém Freisingu (2007). V jistém smyslu tyto práce navazují na cyklus, jímž diplomovala na FaVU. V něm Motlová bohatě čerpala z „rodové paměti“ reprezentované fotografiemi z rodinného alba. Obrazy minulých dějů se pro ni staly východiskem k imaginativní a symbolické hře, v níž odkrývala vrstvy vlastní identity. Malby a kresby představené na výstavě PUF PUF na rozdíl od zmíněné série neexponují osobu autorky takto přímočaře.

V těchto pracích je ještě zesílena tajemná atmosféra, mění se v nich měřítka věcí a zvířata a lidé mluví jednou řečí. Právě zvířata – králíci, lišky nebo jeleni se často ocitají v centru dění, které ovšem nemá nějaké jasné směřování. Rozhodně zde nejsme v jednovrstvém symbolickém prostoru, jaký představovala například antická bajka nebo jiné mravoličné alegorie, v nichž zvířata jednoduše reprezentovala vybrané polohy lidské psýché. Zde jsme jejich prostřednictvím spíše vtahováni do prostoru podvědomé či archetypální zkušenosti, která se ovšem vzpírá jednoznačné interpretaci.

Stejně jako vizuální řeč symbolů zajímá autorku také budování malířského prostoru. Silná vlna malby, která proběhla Evropou v posledních několika letech, přinesla výrazné vzory k následování a modely k rozvíjení a Motlová se nespokojuje pouze s vyprávěním příběhu, ale usiluje také o silný a aktuální malířský výraz. Iluzivní malířské postupy, jež oslabují divákovu distanci a vtahují jej přímo „dovnitř“ obrazu, jsou často simultánně komplikovány „dekorativními“ plochami – ty naopak ukazují na malbu jako komplexně budovanou strukturu. Vedle toho mohou na výstavě zastoupené kresby představovat jisté odlehčení. Přitom ale sérii obohacují a rozšiřují naše možnosti vstřebat hravě-vážnou symboliku maleb a proniknout do jejich ne vždy snadno přístupného prostoru.

Jan Zálešák

Foto: archiv autora