Nízké napětí

GM 02 09 — 01 10 2009

Východiskem tvorby Pavla Sterce (AVU Praha) je dlouhodobě performance, respektive performativní přístup k práci, kdy případné artefakty vznikají jako výsledky experimentů, konstruovaných situací a epizodických dějů. V tomto kontextu je třeba vnímat fakt, že sama výstava Nízké napětí, kterou autor připravil pro Galerii mladých, je pojata jako experiment, respektive jako jeho reprezentace. Nízké napětí je vystavěno na půdorysu slavného pokusu I. P. Pavlova se psy. Pavlov prokázal, že za vhodných podmínek lze asociativně vytvářet nové vazby mezi počitkovými vjemy a fyziologickými reakcemi. Zatímco na počátku psi slinili „přirozeně“ v očekávání stravy, na konci pokusu se podařilo dosáhnout toho, že tuto reakci spouštělo pouhé rozsvícení světla. Tento posun od reálného k symbolickému představuje podnětnou metaforu, kterou můžeme vztáhnout na civilizační proces jako celek a umění jako jeho součást.

Pavel Sterec rozdělil prostor galerie do pěti částí, které odpovídají jednotlivým krokům Pavlovova pokusu. Potravu (psí žrádlo) jako výchozí bod experimentu nahradil autor sérií fotogramů. Ty zaujímají v kontextu umělecké tvorby velmi specifické místo – jde o znaky indexové povahy, v nichž se skutečnost do obrazu „otiskuje“ na základě čistě kauzálních vztahů. Ve srovnání s fotogramy pak mají další artefakty, s nimiž se v instalaci setkáme, o poznání symboličtější povahu, byť se jedná o obyčejné předměty – zvonky a světla.

Pro uchopení Stercovy výstavy je zásadní číst ji jako celek – jako instalaci, v níž jednotlivé části nabývají významu ve vzájemném vztahu, respektive na základě pozice, kterou zaujímají v celkové skladbě. Instalace se svou dráždivou povahou, v níž i obyčejné věci nabývají statutu uměleckého díla, má také vzácnou schopnost nově vymezovat teritorium, v němž se odehrává umění. Tento aspekt sehrává v Galerii mladých, která postrádá jednoznačné prostorové ohraničení, důležitou roli. Nízké napětí nelze jako výstavu pouze registrovat (podobně jako když se rychlým pohledem do galerie, v níž visí obrazy, ujistíte o tom, že všechno je, jak má být). Podobně jako pavlovovský předobraz představuje výstava uzavřenou strukturu, v níž opomenutí jednoho kroku brání dosažení kýženého cíle. Podstatný rozdíl je ten, že zatímco ve zmíněném pokusu bylo hodnocení výsledků zcela v rukou experimentátora–pozorovatele, zde se dílčí výsledky sčítají formou jednotlivých diváckých introspekcí a nemohou tak nabídnout jiný než fragmentární obraz.