Escape to forever

GM 24 06 — 25 07 2020

Následující výstava nás zavede zpět k základnímu prvku neustále se opakující nostalgie, která byla hnacím motorem několika dekád minulého století. Touha po úniku, která naplňovala emancipační hnutí šedesátých a sedmdesátých let. Opakující se příslib navěky lepších zítřků, který se pojí s historií devadesátých let symbolizovaných technologickým optimismem. Spektrum nostalgické touhy po lepších časech se stalo součástí naší existence a nyní se nám mstí tím, že dodává palčivě přesný význam slovům – líp už bylo.

Při setkání s undergroundovými náměty, jež se odrážejí v Markových dílech, si připadám jako jeho mladší bratránek, který se mu tajně vkradl do pokoje. Místo plakátů, obrovské zvukové aparatury a barevných samolepek ostře vnímám bolestný pocit úpadku – co se s tímhle místem stalo? Kam se poděla radost a kde jsou záběry ze všech těch divokých party? Je tohle konec? Minimalistický konec prostý nostalgie. Nacházíme se v časové smyčce, kde se pohyb tří těles nad horizontem mění v nezvladatelný chaos, dokud se všechno mezi vašimi prsty nerozpustí a nerozpadne. Ten osvěžující chlad ranního úsvitu na letním festivalu, ten moment nejistoty, kdy netušíte, které slunce právě zapadlo a které co nevidět vyjde – nebo se možná zrovna noříme do dlouhé, chladné noci.

Kam se vytratila svěží psychedelická atmosféra šedesátých let spojená s volnou láskou a hrdostí, jež přišly na svět v hnízdě lidské emancipace? Kam se poděla sedmdesátá léta? Ta velká renesance znovuzrozeného světa, který se záhy ocitl ve spárech temné melancholie a paranoie po dojezdu. Vstupujete do let osmdesátých a ocitáte se uprostřed šílené zoologické zahrady plné neoliberálních dravců – a někdo těm potvorám dal chlast. Risk je zisk. Nechte to „éčko“ najet a vrhněte se po hlavě do poslední dekády tohoto depresivního století, kde svůj zdravý rozum necháváte napospas pro chvíle dočasného osvícení.  

Tato cesta, stejně jako každá jiná, nás provede utopickými okamžiky, počínaje projektem modernismu přes poválečnou éru až k devadesátým létům, ke konci dějin. Hledání společného jmenovatele nás vede k úniku před skutečností – mladšímu bratrovi hrdé Utopie. Na cestě do Navždy nesmíte zapomenout, jaký je záměr vašeho psychonautického výletu – nalézt nereálný základ lepšího světa.

Ve věčné smyčce minulosti připomínající cizí zemi a „lepší budoucnost“, kterou jsme již viděli, je naším úkolem hledat cestu úniku. Tu, která se vymyká zákonitosti času a prostoru. Umožní nám zapomenout na bolestně trojrozměrný svět a vklouznout do nicoty nekonečna v 5D – Úniku do Navždy.



The following exhibition takes us back to the fundamental aspect of the looping nostalgia that fuelled several decades of the last century. The longing for the espace present in the emancipatory movements of the ’60s and ’70s. The recurring promise of the better forever present in the history of the techno-optimistic ’90s. The spectrum of nostalgia for better times inhabited our realm and now takes vengeance on us by adding painfully accurate meaning to the words – we have seen better days

Browsing through the counterculture inspirations reflecting in Mark’s work makes me feel as if I was a younger cousin sneaking into his room. Instead of posters, a massive sound system and colourful stickers I’m hit by a painful sensation of decay what happened to this place? Where’s the joy disappeared to and where is the footage from the rave parties? Is this the end? The minimalist and nostalgia-free end. It is where time is looping and the movement of three-bodies over the horizon shifts into chaos that is hard to reckon with until everything melts between your fingers and falls apart. The refreshing cold of the dawn in the summertime festival, the moment when you are not sure which sun just set and which one is about to rise or maybe we are entering a long cold night.

What happened to the refreshing psychedelic vibes of the ’60s, dosed with free love and dignity born in the nest of human emancipation? Where did the ’70s go the great renaissance of the new-born world quickly sliding into the trap of melancholic darkness and afterglow paranoia. You are entering the past in the ’80s to find yourself right in the middle of a fucking neoliberal raptor’s zoo and somebody is giving booze to these goddamn things. Roll the dice, feel the “e” and jump into the last decade of this miserable century where you risk your sanity for the moments of temporary enlightenment.  

This journey, like any other, will drive us through the utopic moments ranking from the modernism project through the post-war era and end-of-history ’90s. The search for a common denominator leads us to escapism the younger brother of a proud Utopia. On the pathway to Forever, you mustn’t forget about the intention of your psychonautic trip the unrealistic foundation of a better world. 

In the eternal loop of the past that resembles a foreign country and the ‘better future’ we have already seen, our task is to look for an escape path. The one that goes beyond the condition of time and space. Allows us to forget about the painfully three dimensional world and slip into the void of 5D infinity Escape to Forever.