Spojovatelka

GDP 03 07 — 21 08 2013 ,

Výstavní projekt Spojovatelka zahrnuje práce Terezy Sochorové z let 2006 až 2012, z nichž některé spadají ještě do období jejího studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.  Čtenářka, SpisovatelkaVypravěčkaOsvětlovačka a Posluchačka jsou audiovizuální instalace, čerpající z mimovýtvarných – převážně literárních – odkazů. Povaha východisek ale není tak určující. Odkazy fungují jako myšlenkové „podloží“ pro zpodobnění vnímání a paměti. Střídání statických a pohyblivých obrazů, asynchronita obrazu a zvuku i napětí mezi obsahem textů a jejich intonací evokuje subjektivitu vnímání. Pohyb pak stejně přirozeně ustrne, jako se zrychlí; čas je fluidní, ale není plynulý; vyprávění nezprostředkovává tolik příběh, jako citové prožitky a nálady. Podobně nejednoznačné je využívání odkazů k dalším autorům a literárním textům či obrazovým motivům, zahrnující jejich obrazové nasnímání, předčítání, ale i doplňování o vlastní textové pasáže (jako dílčí dialog s předlohou), či volné parafráze. Ve Čtenářce je monotónním přednesu citována pasáž z naléhavě tíživé autobiografické prózy Marguerite Duras Psát. Ve videu Spisovatelka je obsažen jeden záběr na báseň Elizabeth Bishop Jedno umění.  Ve Vypravěčce je zase v podobě titulků citována pasáž z románu Malina od Ingeborg Bachmann, které Tereza Sochorová promísila s vlastními komentáři. V Posluchačce předčítá autorka celou povídku od Daisy Mrázkové Chlapeček a dálka, další zvuková pasáž této instalace je reálným rozhlasovým záznamem kartářské předpovědi ohledně autorčina mateřství. Osvětlovačka pracuje s citací grafiky Be Calm od Louise Bourgeois, v další vrstvě pak se sebereflektujícím souslovím EVIL/LIVE  z čínské Knihy proměn pojednávající filozofický a kosmologický systém.  Povaha odkazů a výpůjček ale po diváku snad ani nežádá důkladnou informovanost a chápání kauzálních vazeb, stačí jen „prosté“ vnímání lyrické situace. S odkazem k titulu výstavy – jedná se o spojování motivů a sdělení v jakýchsi subjektivizovaných tocích (snad až modelech) myšlení s prvky osudovosti, kdy do sebe minulé a budoucí, osobní a zprostředkované a myšlené i prožité „jaksi zapadá“.

Marika Kupková

Součástí  výstavy je doprovodná tiskovina V duchu, která mimo obrazovou a textovou dokumentaci autorčiny umělecké činnosti obsahuje také texty a kresby rozšiřující žánrový rámec autorského katalogu (např. kreslený komiks od Petra Strouhala o Duras, esej od Jiřího Havlíčka o andělech a psaní, text od Karla Císaře o Spisovatelce, Lenky Vítkové o básnících, fiktivní rozhovor Čtenářky a Spisovatelky od Jana Horáka, básně od Patrika Hlavsy, Patricka Sedlaczka aj).

Tereza Sochorová (*1982, Rakovník) a Filip Cenek (*1976, Jeseník) se potkali na brněnské FaVU, kde oba studovali. Od roku 2006 spolupracují na projektech, ve kterých se soustředí především na práci s pohyblivým a statickým obrazem, textem, vyprávěním a pamětí. Společně vytvořili několik instalací a krátkých filmů, např. Balika, Bez názvu, bez komentáře, Spisovatelka, Hvězdokupa, Před mořem, Jedno slovo stačí (self-reflecting word), Třpytka. Filip Cenek, spoluautor Spisovatelky a EVIL/LIVE, se podílel na koncepci a instalaci této výstavy.

FOTO: info@fotomisad.cz

Re-romantic

GKGM 04 11 — 02 12 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Máneš nebo Aleš? Šišlavě podvratná otázka položená kresbou Václav Stratila předznamenává výstavu, v jejímž rámci se setkávají práce téměř dvou desítek českých umělců nejmladší a střední generace. Výběr se neřídil přesnými pravidly, přesto je zde přítomný jednotný řád, který výstavu umožňuje číst jako významový celek. Některé z prací mohou sloužit téměř jako ilustrace romantických konceptů, jiné se jim na první pohled vysmívají a vzpírají se jim. V napětí těchto dvou poloh – autentické a subverzivní – chce tato výstava nabídnout pohled na rozmanitost a vnitřní dynamiku romantického odkazu v současném výtvarném umění.

Témata, která se s počátkem romantismu v umění prosadila, tvoří doposud jeho pevnou součást, byť mohou být formulována výrazně odlišně. Jedním z leitmotivů romantismu je hledání vlastní svébytné individuality. Proces individualizace, jehož počátek se kryje s obdobím romantismu, pak tvoří jeden z hnacích motorů moderní společnosti (mnozí v něm zároveň spatřují jednu z hlavních příčin jejích permanentních potíží).
Polaroidy Teri Varhol představují zrcadlo neustále nastavované vlastnímu já, které je jednou odhalováno ve své „nahotě“, jindy lze jen stěží zahlédnout pod úkrytem masky. Pavel Magda Pražák se ve svých akcích opakovaně vydával na okraj společnosti, aby se mimo bezpečnou oblast konvencí mohl konfrontovat s hlubšími vrstvami vlastního vědomí. Jan Nálevka na fotografii domu svých rodičů ukazuje zdánlivě zcela neutrální obraz vlastních kořenů. Daniel Pitín v drobné koláži postupuje z oblasti osobní minulosti až do roviny celospolečenského historického narativu. „Manipulované readymade“ Martina Horáka – kovová mříž – pak otevírá celou řadu asociací spojených mj. s otázkami lidské svobody.

Velmi záhy se romantický pohled na tvůrce jako génia sledujícího pouze ideál Umění dostal do konfliktu s pojetím umělce jako osoby, která vkládá svůj talent do služby společnosti (a různých ideologických koncepcí – národních, socialistických atd.). S tímto druhým pojetím je pak často spojena tendence ke kolektivní práci, která rovněž tvoří součást romantického odkazu.
Strategie založené na spolupráci jsou na výstavě zastoupené společným projektem Kláry Ambrůzové a Tomáše Bárty, v němž se individuální autorství rozpouští v procesu Klářina kreslení podle Tomášových instrukcí. Jiným případem je video Terezy Sochorové a Filipa Cenka, jehož finální tvar vznikal kladením dodatečných „vrstev“ na syrový materiál, který Tereza pořídila během cesty do Peru. Členové skupiny Rafani se ve svém videu nechávají fackovat na pozadí charakteristických motivů české krajiny, která se stala oblíbeným místem poutí místních romantiků v čele s Karlem Hynkem Máchou.
Krajina a divoká příroda byly (mimo jiné pod vlivem textů J. J. Rousseaua a I. Kanta) klíčovými motivy romantické malby. Příroda se stala „chrámem“, v němž nemocná duše nalézá útěchu a morálně se povznáší. Ve svých exotických podobách pak příroda utěšovala únavu kulturou a společností.
Fotografie Terezy Kabůrkové nabízejí nespektakulární pohledy na českou krajinu, zachycují rozměr krajiny jako partnera pro toho, kdo je ochoten jí naslouchat. Diapozitivy Pavla Doskočila ukazují obraz nekonečné variability moře, jehož síla a netečnost vyvolává prožitek vznešeného. Během putování po Himalájích Martin Zet jejich děsivou krásu zaznamenal v kombinaci kresebných a textových záznamů. Exotika vzdálených zemí je zdrojem, který spravedlivě živí jak touhu po kráse tak zálibu v kýči – trocha od obojího je přítomná na fotkách Lenky Kočišové z Kalifornie a Mexika.
Ještě tajemnější než ty nejvzdálenější země jsou krajiny snů a imaginace. Po boku „vysoké“ romantické tvorby zaujímal svébytné místo gotický román, hledající inspiraci v temné exotice středověku. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové nebo v našem prostředí Božena Němcová a Karel Jaromír Erben, uspokojovaly podobnou touhu po útěku ze stále se zmenšujícího světa, která vyháněla dobrodruhy do hor či pralesů.
Akvarely Anežky Hoškové nás přivádějí na okraj světa, v němž z proměnlivých tvarů vyrůstají bytosti a stavby, fascinující neochotou podřídit se střízlivému rozumu. Malby Petra Cabalky dříve zaplňovaly éterické víly, ty nyní ustupují temnějším postavám, trochu robotům nebo marionetám, nelidským a křehkým zároveň. Pohádka pak může fungovat jako synonymum pro většinu práce Veroniky Vlkové – lehkost, někdy téměř frivolnost vyprávění ovšem někdy skrývá i přesné postřehy o naší každodennosti.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz a Jan Zálešák

Ribba (30×40 cm)

GK 23 09 — 28 10 2009 , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

Skupinová výstava Ribba (30 x 40 cm) se v Galerii Kabinet ocitla poněkud nečekaně. Její rychlá příprava byla dána nutností poradit si s náhle uvolněným prostorem ve výstavním plánu. Základní jednotící prvek výstavy – dýhový rám o rozměru 30 x 40 cm – na první pohled nepůsobí jako dostatečně nosný koncept ani jako příliš velké lákadlo, z něhož by se dalo vycházet při oslovování autorů. Při vědomí genealogie vzniku této výstavy má ovšem volba rámu prodávaného v obchodním domě Ikea poměrně zjevné konotace.

Jmenovaný obchodní dům zakládá svou úspěšnou strategii na tom, že nabízí zboží dobře odpovídající rychlé době, v níž už nábytek tolik neslouží jako předmět trvalého soužití, ale spíše jako sezónní zboží, které rychle a elegantně vyplní potřebný prostoru a po obnošení může být bez velkého sentimentu vyměněno.

Nábytek Ikea stále více představuje jakýsi neutrální kód, který prostupuje byty napříč celou Evropou. Stejně tak rámy Ribba nepřitahují pozornost k tomu, co v galerii není (a mohlo být), ale vytvářejí neutrální pozadí pro jednotlivé umělce, kteří do nich prostřednictvím své práce vstupují. Výběr autorů pro výstavu byl vědomě spíše volný a pocitový. V pozadí konkrétních oslovení ovšem stálo vědomí, že se v  práci dané umělkyně nebo umělce projevuje zaujetí drobnějším formátem, na kterém se často odehrávají podstatné kroky individuálního směřování a tvůrčího vývoje.

Jediným skutečně limitujícím prvkem byl formát, proto se na této výstavě setkáváme s celou škálou formálních přístupů a řešení. Zatímco některým autorům nabídla tato výstava příležitost představit starší, dosud nevystavené práce, jiní pracovali přímo pro dané zadání a vědomě se vyrovnávali jak s těsným kontextem konkrétního rámu, tak s celkovým, trochu bazarovým charakterem výstavy. Věříme, že tento ne zcela obvyklý přístup ke koncipování skupinové přehlídky otevřel prostor pro srovnání a nové pohledy na práce autorů, z nichž někteří jsou již včleněni do těsných interpretačních schémat.

Jan Zálešák

Foto: misad@volny.cz

Memma i hellan paalen

GM 06 05 — 28 05 2009 ,

Moře slunce, tak zní překlad exotického názvu výstavy Terezy Sochorové. Toto slovní spojení probouzí představivost, připomíná nám „suchozemcům“ daleké břehy omývané mořem, které je samo symbolem nekonečna. Přitom je to i obraz blízký – jako když v letním dni obrátíte hlavu vzhůru a slunce vám zalije oči světlem až k oslepnutí. Obojí, jak cesty do daleka, tak tiché setkávání s věcmi, které jsou ve svém celku nevstřebatelné, patří k základním motivům práce Terezy Sochorové.
Memma i hellan paalen je do jisté míry pokračováním projektu Le sol absorbe l´eau (Země pije vodu), respektive jeho části nazvané Balika. Je to DVD s animacemi autorů z okruhu brněnské FaVU vzniklými na základě kreseb mladých lidí, které Sochorová přivezla ze své cesty do africké Guiney. Samotný způsob, jakým se v tomto projektu setkala charitativní činnost (výtěžek z prodeje DVD je určen na pomoc guinejským dětem) s uměleckým vyjádřením, a to, jak se zde individuální autorství „rozpustilo“ v kolektivní práci, by stálo za samostatný text. V souvislosti s výstavou v Galerii mladých je podstatné to, že jedním z guinejských autorů originálních kreseb byl i Jean Fara Tonguino, pro kterého setkání s Terezou Sochorovou a účast na projektu Balika znamenaly impuls k další práci. Jeanovy příběhy nechala autorka přeložit a společně s kresbami, které jsou v GM vystaveny samostatně, je sestavila do ilustrované, česko-francouzské knížky Venkovské příběhy (Histoires rurales, vydal kolektiv Fiume, 2009), která bude k nahlédnutí i k zakoupení v GM.
Gesto, jímž se autorka vzdala části „svého“ místa v galerii, místa, kde by podle tradičních představ měla prezentovat umělecká díla osvědčující její řemeslnou vyspělost, talent a hloubku myšlení, zcela zapadá do jejího pojetí práce. Ta se jen výjimečně odehrává jako osamocený tvůrčí zápas – daleko častěji se rozvíjí v dialogu, společné práci. Ne vždy je ovšem možné hledat cestu společně s druhými, nebo, jinak řečeno, ne všechny cesty se odvíjejí v rovině putování po tomto světě.
Slunce, respektive světlo, které stojí v názvu výstavy, je hlavním tématem instalace ve spodní části galerie. Stejně jako se „neviditelné“ světlo v krystalu rozkládá do barevné tóniny, tak jsou i v jednotlivých prvcích instalace zviditelňovány různé aspekty světla jako duchovního symbolu. Pro výtvarné umění je světlo a jeho symbolika, rozvíjená snad všemi duchovními systémy všech civilizací, jedním ze základních témat. V kontextu současného umění, jemuž dominuje (sociální a institucionální) kritičnost a (politická) angažovanost, ovšem působí otevřená a přímá práce s duchovní symbolikou překvapivěji (skoro bych chtěl říct: radikálněji) než většina šokujících obrazů, otevřených zpovědí a nekompromisního aktivismu.
Kresba Honzíka Holcmanna, kterou si Tereza Sochorová vybrala jako určitý leitmotiv výstavy, může proto být vnímána i jako vtipný komentář konkrétní situace – světlo se do galerie, stejně jako do nakreslené psí boudy, může dostat pouze skrze komplikovaný systém zrcadel. To, co vidíme uvnitř potemnělého prostoru, sice není slunce, ale budeme-li sledovat stopy světla, můžeme k němu najít cestu.

Jan Zálešák

Foto: archiv autora