Když SK v roce 2003 zemřel, osobní prostor a průsečíky pohybů, konstelace věcí, množiny lidí a záměrů, to všechno se rozpadlo do singularit. Veškerá pozůstalost, věci z bytu, kde SK žil, knihovna, nábytek, všechny osobní věci našly nové uspořádání: rozebrány příbuznými, věnovány olomouckému Muzeu umění, deponovány na půdách, darovány přátelům, vyhozeny. Co zbylo, byla lepenková krabice s nahodilým souborem diářů, časopisů, staré osobní korespondence, složek, papírů, fotografií a jedné krabice s šachy.
Ta krabice a věci v ní mají velmi specifickou ontologii. Prostorové a významové vztahy, ve kterých se ty věci nacházely, smrtí SK přestaly existovat. Opustily původní kompozice vztahů a paměti, ale nestaly se součástí žádných nových kompozic. Nejsou ani „tam“, ale nejsou ani „tady“. Ale přece tady jsou, vidím je: leží v krabici, fyzicky přítomné, úplně pasivní, shromážděné v bizarním shluku nahodilosti. Nezměnily vlastníka, neprošly žádným přechodovým rituálem, který by je transponoval do nových kompozic vztahů. Pořád patří SK, pořád jsou SK. Jsou fragmentem uspořádání, které není.
-JK-
Intervence Jakuba Kovaříka v galerijním Bookshopu sdílí pocity provázející rozmazávání vzpomínek a postupné vyprazdňování významů fyzických důkazů naši existence. Upozorňování na síť siločar, které se rýsují mezi body naší každodenní činnosti vede až k fenomenologickým úvahám o povaze bytí a naši nespolehlivé schopnosti smyslového vnímání. Na základě konkrétního příběhu mluví o abstraktní zkušenosti existenciálního prožitku vlastní dočasnosti, kdy existujem, jenom pokud ještě žijí lidé, kteří si nás pamatují.
Součástí intervence je i text Aleše Čermáka.