Byl to právě Galileo, kdo v roce 1610 poprvé zpozoroval astrální tělesa obklopující Saturn, netušíc o jejich prstencové povaze. Pozorujíc planetu přes stále složitější optické přístroje si astronomové budovali stále jasnější obraz Saturna a jeho prstenců. Od těch dní byla naše představivost neustále tvarována technickým pokrokem, který dovoluje vidět pouhým okem věci jinak nepřístupné. Totéž platí při jevech mikrosvěta, jakými jsou buňky nebo atomy. Jsme si vědomi jejich přítomnosti v našem každodenním životě, ale můžeme říci, že jsme schopni je “zažívat”? Vzdálenost mezi námi a vesmírnými objekty, či mikročásticemi již nepočítáme na milimetry nebo míle, ale na počet technologií, které vytvoří jejich obraz předtím, než nám je prezentován. Kolik ze skutečné stopy reality zůstává ve fotografii, která se k nám dostane po dlouhé cestě pomocí technologických procesů? Hranice mezi pozorováním a imaginací je tenká a rafinovaná. Už dlouho sledujeme, jmenujeme a interpretujeme noční oblohu … díváme se však stále na totéž nebe?
