Katarína Hládeková se dlouhodobě zabývá životním příběhem ruské emigrantky Matreny Makovické, jež ve  dvacátých letech minulého století odešla za svým mužem, spisovatelem a lékařem Dušanem Makovickým na Slovensko, aby tu po jeho sebevraždě žila v ústraní. Autorka realizovala v průběhu tří let sérii výstav, které srze Matrenin osud komentovaly otázky národní identity, stigma emigrace a společenskou situaci „ženy velkého muže“. Další možný výklad pohnutých životních peripetií Matreny a Dušana Makovických, kteří se poznali jako členové společenství následovníků učení Lva Tolstého, se týká zklamání z nemožnosti naplňovat vlastní ideály a přesvědčení. Tolstoismus lze chápat jako odhodlání žít autentický život opírající se o hodnoty lásky, sociální spravedlnosti, o soulad s přírodou a vírou, o důsledné odmítání společenských konvencí. Podobné hodnoty mimochodem obsahují i současné etické apely k environmentální odpovědnosti a sociální emancipaci. Katarínina reflexe nesklouzává k jednostrannému nebo romantizujícímu výkladu či narovnávání křivd, ale naznačuje složitost a nejednoznačnost příběhu, jeho aktérů i dobových společenských poměrů. Aktuální výstava posouvá Matrenin příběh ještě dál za původní historická východiska. S účastí Václava Magida se do ní dostává i komentář o těch, kteří z historických reálií, jejich součástí může být právě Matrena, vytváří interpretaci světa a jeho zákonitostí. Kteří k této činností přistupují s velkou vážností až patosem, ale i úzkostí. Setkává se zde aktérka příběhu a jeho možný vypravěč. Pozoruhodné je, jak jsou si blízcí. 

Jako výchozí bod prací Jana Bražiny by bylo možné označit tělo a jeho extenze v širším poli významů. Způsob jakým s tělem pracuje je spíš intuitivní a afektivní než racionálně systematický. Je performerem, sochařem i scénografem, ale i tvůrcem kostýmů, šperků nebo face-masek. Neortodoxní extenze a morfování těla pomocí klacků, sádry, textilu nebo hliníka, rovnež jako četné umělecké kolaborace nepřímo formuluje i proces ohledávání fluidní identity. Instalace v Galerii mladých navazuje na prezentace ve dvou brněnských artist run prostorech, které jsou navzájem propojeny. ZaazrakᐧDornych představuje stěžejní část instalace: manželskou dvojici, ženicha a nevěstu, které jsou pojednány jako prázdné skořápky těl novomanželského páru, symbolizující tradiční, většinové uspořádání partnerských vztahů. Jejich chapadla, znak nezdravé závislosti prorůstají podzemím města a znovu se zviditelňují o pár kilometrů dále, v Galerii Průchod, kde tvoří místně specifickou intervenci.

Druhý výstup z cyklu Žijeme ve společnosti testuje možnosti nových kompozic sociálního těla v tiktokové infosféře. Co kdyby citlivost všeobecného intelektu pronikla do psychedelické krajiny nelineárních feedů? Mohla by dragová dialektika vytvářet myšlenkové glitche v totalitárním imateriálnu? A měla by pak jazyková síť remixové produkce vůbec šanci být něčím jiným než hrou zrcadel, která vede k nevyhnutelným krizím nadprodukce, nafukování bublin a jejich kontinuálnímu práskání? Zkusíme, uvidíme.