Lucie Rosenfeldová
Výstava Jak si nepamatovat svá těla je výsledkem dlouhodobého uměleckého výzkumu zpracovávajícího tělesnou paměť v oblasti reprodukční medicíny. Představí nový autorčin film zaměřený jednak na individuální i kolektivní zkušenosti s reprodukční medicínou, jednak na její historickou a politickou podmíněnost. Film využívá historický materiál získaný z archivu lékařského filmu v NFA, o informace zjištěné z rešerše ve Zdravotnickém muzeu v Praze a o konzultace s odborníky zabývající se tělesnou pamětí.
Karolina Raimund
Karolina Raimund (dříve Kohoutková) je umělkyně, kurátorka a pedagožka, která se ve své umělecké a pedagogické praxi dlouhodobě věnuje tělovému designu a performance, v nichž řeší feministické a queerness témata. Identitární otázky spojené s tělesností v její tvorbě doplňují i environmentálně angažované projekty. Tyto roviny se propojují v připravované Karolínině výstavě, jejímž východiskem je umělecká intervence v krajině, jež se váže ke konkrétnímu místu, k zemědělské půdě o velikosti 3600 m2 na Jižní Moravě, jež je stále vedeno jako majetek autorčiny nežijící prababičky.
Ewelina Węgiel
Kakofonie příběhů vycházejících zpod zemského povrchu, vyprávěných z perspektivy uhelného dolu, který je vidět z Měsíce. Perspektiva lidských i nelidských aktérů z východní Evropy, kterou se autorka snaží vidět nikoliv z pohledu západních cestovatelů z 18. století, které známe a které tolik let vytvářely obraz této části světa. Inspirována esejí Adama Bobbetta "Spiritualita uhlí" se Ewelina poslední rok zabývala výzkumem uhelných dolů a příběhů s nimi spojených, stejně jako tím, jak hluboko do nás uhlí proniklo pohánějíc elektrickou realitu. Bobbette tvrdí, že uhlí vytváří duchovní já moderního člověka, a klade si také tuto otázku: Jak náš moderní přechod k post-uhelné společnosti povede k rekonfiguraci sebe sama?
Lištica
Projekt Plevelitel vychází z autorčiny fascinace nejednoznačností definice plevelu a jeho proměnlivost v čase a prostoru spojená s tím, jak obhospodařujeme půdu. Plevel autorka vnímá i jako metaforu pro lidi. Kolonizují vzácné prostory a využívají zdroje, aby si vydělali víc. Jsou ve své podstatě dotěrní, vlezlí, soutěživí a protivní. Likvidace plevelu se pro ni stává likvidací člověka, jeho vykořeňování je sekáním lidských údů. Na jednom místě ve světě může být daná rostlina velmi užitečná, na jiném je považována za plevel a podle toho je s ní zacházeno. Analogicky je zacházeno s lidmi. Hlavní postavou v tomto projektu, katalyzátorem děje, se stává Plevelitel, což je postava s nejasným původem a nejasnou rolí v celém ději. Nedá se říci, že by se jednalo o hrdinu, stejně tak se čistě nejedná o zápornou postavu. To, co dělá, je zvláštní: sází lidi. Není jisté, jestli je rovněž usmrcuje, porcuje, nebo jen sbírá a dává jejich částem nové možnosti života v zemině.
Kristýna Gajdošová, Barbora Ilič
Co v současnosti spojuje kurátorku, umělkyni, djku a kameramana? Všechno a nic, jelikož všichni se zpravidla snaží být vším a současně se také téměř proti všemu vymezovat. Skrze čtyři archetypální postavy uměleckého provozu autorky výstavy vytvářejí mnohovrstevnatý narativ, který odráží současnou problematiku paradoxních tendencí a důsledků působení v tzv. světě umění. Projekt je průsečíkem doktorandských výzkumů umělkyň, v nichž jsou současně výzkumnicemi i vlastními objekty zkoumání. Společným prvkem těchto výzkumů je zájem o proklamovaně emancipační a antisystémové tendence v současném umění a způsoby, kterými jsou zpětně zapojovány do stávajícího módu produkce a polarizačních tendencí v oblasti politiky. Výstupy z projektu budou mít formu několika fragmentů pohyblivého obrazu, připomínajících žánr traileru.
Anna Chrtková, Matyáš Grimmich, Karolína Schön
Výstava si klade ambici docílit momentu zklidnění ve fázi nejurgentnější krize - ve chvíli “Velkého vyhoření”. Korporace si předávají své zaměstnanectvo, my jako umělectvo se honíme za pozorností, západní společnost se marně snaží o tzv “sociální smír” a celý lidský svět funguje jako jedno tělo v koloběhu práce-únavy-práce-ještě větší únavy. Vyhoření je ovšem privilegium, které si zdaleka nemůže dovolit každý. Výstava je koncipovaná jako krizová intervence. Jaký prostor musíme vytvořit, abychom si dovolili ležet a odpočinek si alespoň představovat?
Bernardeta Babáková, Monika Rygálová
Instalace s videoprojekcí pracující s dívčím nostalgický pohledem, čerpající ze znepokojivé atmosféry gotického románu a postapokalyptických žánrů. Instalační objekt vychází z estetiky domácího modelářství, domečků pro panenky a přenosných oltářů. Zářící okna zvou k nahlédnutí do útrob osamělé vily, ve které se odehrává nejspíš poslední hostina se zvláštními pravidly stolujících. Video vychází z tradice příběhů odehrávajících se kolem sídel, do kterých se otiskuje paměť místa, zatímco bytosti, jež ho obývali, odchází, mizí. Instalační záměr i koncepce audiovizuálního díla se nostalgicky ohlíží do dívčích let a čerpá z přístupu i představ o světě spojených s tímto obdobím. Do doby, kdy se obývání záhadných prostor a starobylých interiérů zdálo jistotou, večeře nekonečnou hrou, po které stačilo jen odpočívat a čekat na další dny plné příjemných radostí.
Ondřej Klavík
Tvorba Ondřeje Klavíka je zajímavá svou až malířskou prací s uhlem. Témata svých velkoformátových prací samotný autor rámuje existenciálními a esenciálními motivy jakými jsou přítomnost nebo její kontrapunkt v absenci. Absence se v jeho práci zpřítomňuje především skrze náměty, které jsou na chybění založené – tedy jsou formovány skrze své okolí nebo jiným způsobem implikují absenční vlastnosti. Zobrazuje odhmotnění a přesuny hmot. Těžbu, kopání, odebírání, přemisťování, nebo různá odkrytá niterná místa Země, která jsou tvořena postrádanou hmotou. Ta je v nich přítomna právě skrze své chybění. Souběžně inspiraci čerpá ze zaniklých kultur, míst, či mytologií, kterých se absence dotýká. Protíná se tak přítomné se zaniklým, reálné s fiktivním, obecné s konkrétním, popisné s abstraktním.
Leo Trotsenko
Tato výstava reflektuje téma smrti prostřednictvím takových základních a elementárních obrazů, jakými jsou nebe a země. Zprostředkovávají perspektivu a zkušenost ukrajinského civilisty během rusko-ukrajinské války. Výstava se skládá ze zvukové instalace, videí a objektů: vyšívaných plastových koších na odpadky. Série objektů se nazývá Sen o humanismu a prostřednictvím jednoduchých symbolů různých typů mraků jako jsou Cumulonimbus, Stratocumulus, Cirrus, Nimbostratus atd. přibližuje emoci strachu z otevřeného nebe.
