Jan Boháč
Baucis si uvědomila, že je toho hodně, co mu chce ještě říct, ale zdřevěněl jí jazyk. Je pozdě, pomyslela si. Napínala uši, jenže neslyšela nic než své kroky. Oči se jí zalily slzami. Chtěla se otočit, obejmout a políbit ho, ale nic z toho už nebylo možné. Doufala, že jde za ní, podle plánu. Jenže na místo Filémóna uprostřed pole stál dub. Kmen s očima, ze kterých se řinuly slzy, oči zarostly kůrou a zůstaly po nich jen malé otvory, ze kterých pomalu vytékala smůla.
-JB-
Šimon Chovan
Výstavní projekt Almanac of Wounds Šimona Chovana představuje jeho diplomovou práci. Drží se v ní výrazné materiálové citlivosti, v níž se organické látky, jako je včelí vosk a okrový pigment, kombinují v kontrastu s anorganickými, např. kovem či silikonem. Své objekty odlévá, rozřezává, rozpouští a inscenuje do složitých, organizovaných celků, které připomínají struktury a systémy různého typu: lidské, přírodní, či ty umělé. Tento vizuální narativ vytváří fiktivní vizi, v níž se střetává přítomnost s budoucností, osobně získané (jako je zemina a vosk pocházející z umělcova rodiště) s prefabrikovaným.
Markéta Slaná
Celé zasazení filmu je situováno do prostoru Vrchního soudu v Praze, který se stává pomyslnou stagí pro zkoumání symptomů současného kulturního neklidu. Soudní síň sama o sobě symbolizuje dynamické prostory, které zahrnují silné mezilidské a společenské dynamiky a vyznačují se jasnou hierarchií moci. Prostor je okupován čtyřmi performery, kteří vykonávají gesta jako šepot, příprava na řeč, přísaha, či snaha neúspěšně posouvat rigidní architekturu. Protagonisté jakoby byly aktéry a zároveň pozorovateli, pomyslná NPCs, která uvízla v soudní síni, co se neustále připravují na projev a vyprávění, k němuž ale nikdy nedojde.
Lucie Rosenfeldová
Výstavní projekt Jak si (ne)pamatovat svá těla je výstupem dlouhodobého uměleckého výzkumu zpracovávající téma tělesné paměti v oblasti reprodukční medicíny. Součástí výstavy bude nově vzniklý autorčin film zaměřený jednak na specifické individuální i kolektivní zkušenosti s reprodukční medicínou, jednak na její historickou a politickou podmíněnost. Naváže tak na předchozí film Dělohy a mozky, který byl v roce 2022 součástí výstavy v galerii Kurzor kurátorované Jan Zálešákem. Narozdíl od předchozího snímku se nový film bude v kontextu české a československé gynekologie opírat nejen o subjektivní zkušenosti účastnic reprodukční medicíny, ale také o historický materiál získaný z archivu lékařského filmu v NFA, o informace zjištěné z rešerše ve Zdravotnickém muzeu v Praze a o probíhající konzultace s odborníky zabývající se tělesnou pamětí.
Karolina Raimund
Karolina Raimund (dříve Kohoutková) je umělkyně, kurátorka a pedagožka, která se ve své umělecké a pedagogické praxi dlouhodobě věnuje tělovému designu a performance, v nichž řeší feministické a queerness témata. Identitární otázky spojené s tělesností v její tvorbě doplňují i environmentálně angažované projekty. Tyto roviny se propojují v připravované Karolínině výstavě, jejímž východiskem je umělecká intervence v krajině, jež se váže ke konkrétnímu místu, k zemědělské půdě o velikosti 3600 m2 na Jižní Moravě, jež je stále vedeno jako majetek autorčiny nežijící prababičky.
Ewelina Węigel
Kakofonie příběhů vycházejících zpod zemského povrchu, vyprávěných z perspektivy uhelného dolu, který je vidět z Měsíce. Perspektiva lidských i nelidských aktérů z východní Evropy, kterou se autorka snaží vidět nikoliv z pohledu západních cestovatelů z 18. století, které známe a které tolik let vytvářely obraz této části světa. Inspirována esejí Adama Bobbetta "Spiritualita uhlí" se Ewelina poslední rok zabývala výzkumem uhelných dolů a příběhů s nimi spojených, stejně jako tím, jak hluboko do nás uhlí proniklo pohánějíc elektrickou realitu. Bobbette tvrdí, že uhlí vytváří duchovní já moderního člověka, a klade si také tuto otázku: Jak náš moderní přechod k post-uhelné společnosti povede k rekonfiguraci sebe sama?
