Trin Alt, Tobias Izsó, Layo Laurence Mussi
Trompe L'oeil je umělecké technika, která působí na divácké vnímání prostřednictvím optických klamů (obligátně třeba tak, že plošný obraz působí trojrozměrně). Autory zajímá jak v historickém rámci, tak v současných vizuálních projevech, jak v rámci budování prostorové iluze a zvýznamnění vnímání, tak pobavení nad jednoduchými, ale stále účinnými „kouzly“. Využívají pro to různé mediální a technologické formáty jako je airbrushová nástěnná malba, text nebo sochařské reliéfy.
Dana Balážová, Eva Brodská, Lucie Kralíková a Petr Švolba
Propojujícím prvkem výstavy je elementární životodárný prvek a magický symbol uchovávaný mnoho věků - oheň. Centrálním bodem výstavy se stane funkční pec a stoupající dým. Společný prožitek mnoho hlasné (nebo tiché) modlitby může být propojením se s předky současnými, budoucími i minulými v jednom vzácném čase. V galerijní instalaci se setkají gobelíny, pohyblivý obraz a skrumáže rostlin, které budou čekat na shoření při společných setkáních. Ty autorky věnují třem tématům: získávání přátelství, přivolání deště a věšteckým a prorockým snům.
D'epog, Marie Šprincl a Matěj Sýkora
Krev, láska, sex, slzy, tanec, rtěnka, chlast, country, sekery, stetsony a klondajky, bílý vigvam v temné noci, genderově vyvážení cowboys a cowgirls, CENTAUR GIRL BOSS, neposkvrněné početí, těhotný Radim, Zuzana sekající dříví, Magdiny boky v rytmu hula hop, Janetiny perly sviním, Luciiny slzy, Zdendův Powerpoint, Matyáš na sekačce, Marie Šprincl a Matěj Sýkora.
Šimon Chovan
Výstavní projekt Almanac of Wounds Šimona Chovana představuje jeho diplomovou práci. Drží se v ní výrazné materiálové citlivosti, v níž se organické látky, jako je včelí vosk a okrový pigment, kombinují v kontrastu s anorganickými, např. kovem či silikonem. Své objekty odlévá, rozřezává, rozpouští a inscenuje do složitých, organizovaných celků, které připomínají struktury a systémy různého typu: lidské, přírodní, či ty umělé. Tento vizuální narativ vytváří fiktivní vizi, v níž se střetává přítomnost s budoucností, osobně získané (jako je zemina a vosk pocházející z umělcova rodiště) s prefabrikovaným. Ojedinělá sochařská praxe se dotýká mnoha současných témat jako jsou environmentalistika, antropocén, nezvratnost nových technologií či alienace, ony všechny jsou ostatně pro Chovana relevantní, v rámci tohoto projektu se autor ale rovněž soustředí na mezioborový koncept plasticity tak, jak jej definuje francouzská filozofka Catherine Malabou – jako základní operaci, vzájemné přelévání formy mezi empirickým (neboli materiálním) a noetickým (neboli myslí); schopnost krystalizovat formu stejně jako ji ničit.
Markéta Slaná
Celé zasazení filmu je situováno do prostoru Vrchního soudu v Praze, který se stává pomyslnou stagí pro zkoumání symptomů současného kulturního neklidu. Soudní síň sama o sobě symbolizuje dynamické prostory, které zahrnují silné mezilidské a společenské dynamiky a vyznačují se jasnou hierarchií moci. Prostor je okupován čtyřmi performery, kteří vykonávají gesta jako šepot, příprava na řeč, přísaha, či snaha neúspěšně posouvat rigidní architekturu. Protagonisté jakoby byly aktéry a zároveň pozorovateli, pomyslná NPCs, která uvízla v soudní síni, co se neustále připravují na projev a vyprávění, k němuž ale nikdy nedojde. Vlna neoliberalismu vedla k erozi historického vědomí, rozostřila hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností, a zanechala nás ve stavu zmatku a estetického chaosu. Pronásledují nás ztracené budoucnosti, které byly slíbeny, ale nikdy nepřišly. Co tedy zůstane, když historicita zmizí? Je to vibe. Je na čase nemít žádný program, je čas prostě jen vibovat. vibe je to, co zůstává, když všechno ostatní už zmizelo. Video čerpá inspiraci z kolektivních zkušeností, internetové kultury, sdílených deníků, vlastní choreografické praxe, principů disciplinace i emocionálního vyjádření. Cílem práce je vytvořit komplexní lyrickou situaci, která zkoumá osobní zranitelnost a zároveň zobrazuje bizarní situace jako prostředek k pochopení aktivních vztahů a společenských hranic.
Lucie Rosenfeldová
Výstavní projekt Jak si (ne)pamatovat svá těla je výstupem dlouhodobého uměleckého výzkumu zpracovávající téma tělesné paměti v oblasti reprodukční medicíny. Součástí výstavy bude nově vzniklý autorčin film zaměřený jednak na specifické individuální i kolektivní zkušenosti s reprodukční medicínou, jednak na její historickou a politickou podmíněnost. Naváže tak na předchozí film Dělohy a mozky, který byl v roce 2022 součástí výstavy v galerii Kurzor kurátorované Jan Zálešákem. Narozdíl od předchozího snímku se nový film bude v kontextu české a československé gynekologie opírat nejen o subjektivní zkušenosti účastnic reprodukční medicíny, ale také o historický materiál získaný z archivu lékařského filmu v NFA, o informace zjištěné z rešerše ve Zdravotnickém muzeu v Praze a o probíhající konzultace s odborníky zabývající se tělesnou pamětí.
Karolina Raimund
Karolina Raimund (dříve Kohoutková) je umělkyně, kurátorka a pedagožka, která se ve své umělecké a pedagogické praxi dlouhodobě věnuje tělovému designu a performance, v nichž řeší feministické a queerness témata. Identitární otázky spojené s tělesností v její tvorbě doplňují i environmentálně angažované projekty. Tyto roviny se propojují v připravované Karolínině výstavě, jejímž východiskem je umělecká intervence v krajině, jež se váže ke konkrétnímu místu, k zemědělské půdě o velikosti 3600 m2 na Jižní Moravě, jež je stále vedeno jako majetek autorčiny nežijící prababičky. Toto pole je součástí jednoho velkého celku a je tak obděláváno podobně jako v dobách komunistického režimu. Monokulturní plocha je v současnosti seskládána menších pozemků více vlastníků, jež jsou viditelné jen v nákresu na katastrální mapě. Skoro jakoby neexistovaly. Karolína se rozhodla prababiččin kus půdy z této “role” vyjmout, tak že prababiččino pole bude prostředníkem i záminkou pro haptické zkoumání a porozumění krajině v její někdejší a ideálně snad i budoucí podobě. Umělecká práce bude vycházet z klasické agrikulturní praxe a bude tematizovat jednotlivé fáze péče o půdu. Projekt vychází z potřeby “doživit se”; naladit se na život prababičky. Pramení také z obavy, že země bude v budoucnu ještě toxičtější. Navazuje tak na myšlenky a praxi ekofeminismu a poukazuje na nevyváženost lidských a přírodních sil. Práce bude probíhat jako dlouhodobější projekt respektující přírodní cyklus a bude představena jako smyslová výstava nacházející dílčí odpovědi na charakter a ikonografii území prostřednictvím umění. Obroda pole bude konzultována s pracovníkem Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, veřejnou výzkumnou institucí.
