Naše paměťová schopnost umírá. S rozvojem internetu se naše mozky zdokonalily v zapomínání. Projekt GABA HEAVEN se snaží znovu prozkoumat vztah mezi mozkem a digitálními technologiemi a nově definovat korelaci paměti a smrti. Výstavní prostor je koncipován jako pohřební síň paměti, která si vypůjčuje korejské pohřební atributy. Tento pohřeb však není ponurý, spíš připomíná pohřeb-oslavu Akiry Kurosawy z filmu Dreams.
V návaznosti na příběh svaté Bernadetty Soubirous vytváří Zoé Couppé fiktivní postavu Bernadett Scoubidou. Ta se stává ústřední postavou alegorického vyprávění. Název filmu je citací svaté Bernadetty, kterou vyslovila, když opustila Lurdy, aby přišla do kláštera v Nevers: ⹂Přišla jsem se schovat.” Dialog vypravěčky a Bernadetty Scoubidou postupně prozrazuje tajemství lidské mysli mezi světem živých a mrtvých. Finální scéna filmu metaforicky vypráví jak uvnitř Bernadettina mrtvého těla žije mikrokosmos hmyzu, rostlin a hub. Tento obraz je poetickou a metaforickou vizi stáří a demence s ním spojené, blízkosti smrti a způsobu jak mohou živí komunikovat se svými mrtvými příbuznými.
Záměrem Matěje Pavlíka je vypořádávání se s moderní spiritualitou. Tento projekt navazuje na dlouhodobý umělecký výzkum věnující se historii hraničně vědeckých praxí ve vztahu k současné krizi expertního vědění. Výstava bude členěna do dvou částí, z nichž první představí autorskou práci s archivním materiálem pocházejícího z okruhu evropských okultních společností z devatenáctého století nebo parapsychologických výzkumů z poloviny dvacátého století. Druhou část výstavy tvoří videoesej, jejímž tématem je krize expertního vědění a úvaha o vlivu oné krize na uměleckého bádání. Autorskou práci s archivním materiálem si autor definuje jako zviditelňování určitých kosmologií. Kosmologie, které zahrnují imaginaci či obrazotvornost vědců a vědkyň, stejně jako pragmatismus, sociopolitické, socioekonomické otázky a v poslední řadě esoterní vědění. Druhou částí výstavy je videoesej tematizující vstupování krize expertního vědění do uměleckého bádání. V rámci tvorby jejího scénáře se pokusím do videoeseje zapracovat různé podoby nedůvěry v instituce či vládnoucí elity, které mají často společensko-třídní rovinu. Určité anti-elitní či anti-akademické postoje koneckonců často doprovází samotný umělecký výzkum. Zpřítomňuje se otázka, jak kritizovat současné společenské či globální status quo a nesměřovat k reakcionářským či nacionalisticko-tradicionalistickým proudům myšlení?
Videodiptych umělkyně a fotografky Poliny Davydenko tematizuje život ekonomických migrantů*ek z Ukrajiny a nepřímo i aktuální situaci rusko-ukrajinské války. Ve videoeseji Public Tinnitus se vrací do svého rodného města Dobropolje, které leží v Doněcké oblasti. Snaží se jemně uchopit to, co je nepostřehnutelné na místě, kde žijete svůj každodenní život ve chvíli, kdy se to zdá tak samozřejmé. Není divu, že těžiště práce Poliny Davydenko spočívá ve fotografii, jejíž podstatou je sestrojit past k zachycení neviditelného. Kromě péče o naše životy se od nich také musíme distancovat a podílet se na artikulaci naší rozšiřující se životní zkušenosti a sebepochopení. Neslyšený zvuk fanoušků, nevídaná hromada suti, imanence místa se ve videoeseji náhle zvedají a nabývají nových hodnot. Existují různé způsoby, jak nenápadně zviditelnit to, co je součástí našeho života. Příkladem takových postupů mohou být umělecké prostředky, tvorba různých komunikačních médií, nástrojů a strategií. Zničení místa válečným konfliktem je však způsob, který odmítáme. Navazující videoesej Kutilka se zaobírá tématem migrace a následné integrace migranta do společnosti a jeho pocitů nostalgie a steskem po domově. Kutilky jsou některými aspekty a způsobem života podobné lidským charakteristikám. Práce připodobňuje kutilčin individualistický způsob života, společně se stavěním hliněných váz lidským matkám-přistěhovalkyním.
Akce VýTěr je aktivním komentářem k situaci na umělecké scéně, kdy řada zajímavých výtvarných umělců zůstává bez valných výstavních možností, bez kurátorského vedení a zájmu teoretiků, a stejně tak vysoké školy produkují ročně stovky adeptů výtvarné kritiky, kteří nenacházejí uplatnění v oblasti, pro kterou se vzdělávali. Otevřená výzva VýTěr je impulsem k setkání výtvarných umělců a teoretiků, kteří se chtějí podílet na změně této situace. VýTěr 2023 je již pátým a současně přelomovým ročníkem! Z přihlášených projektů vybere odborná porota 3 vítězné, které budou v listopadu a prosinci prezentovány nejen v galerii OFF/FORMAT, ale vůbec poprvé také v dalších dvou spolupracujících institucích, v galerii TIC a nezávislém komunitním centru SIBIŘ. VýTěr není jen komplikovanější open call, ale příležitost budovat vztahy.
Umělec a grafický designér Jakub Kovařík v prostoru Bookshopu zpracovává prostřednictvím osobních vzpomínek na svého starého otce, známého olomouckého malíře Slavoje Kovaříka obecnější téma uchovávání člověka ve vzpomínkách. Postava starého otce se tak stává prostředkem, jak mluvit o člověku v prostoru mezi obecným a osobním, o člověku jako sérii okamžiků, vrstevnaté kompozici vjemů a reakcí, které skládáme dohromady, když říkáme on. Jak mluvit o člověku, kterého jsme kdysi potkali a mluvili s ním. Co se stane se světem zmizením osoby? Kde je hranice mezi osobou a věcí? Mezi smyslovými vjemy a představami? Je smrt zvěcněním osoby? A proč udržujeme věci v paměti? Výstava vedle sebe položí několik předmětů: autorské práce Slavoje Kovaříka a jejich kontext (materiální, osobní, dobový), jeho portrétní fotografii a jeho osobní předměty. Tyto objekty jsou věcmi, konkrétními předměty a zároveň kompozicemi událostí extrapolující Slavoje Kovaříka mezi osobní a veřejné, mezi viděné, neviděné, mezi zjevení a zastření.
Místo jinakosti, všeho i ničeho, khora, se ve výstavě Terezy Kalousové a Eriky Velické vynořuje ve formě odkazující k architektuře řeckých chrámů a divadel měnících s v poušť a zase naopak. Podoba instalace formálně těží z původního oborového zaměření spolupracujících autorek: v případě Terezy Kalousové se jedná o architekturu, v případě Eriky Velické o sochařství. Propojuje je citlivý způsob zacházení s prostorem jako prostředím a tematická příbuznost jejich uvažování. Architektonické řešení vstřebává prvky galerie: schody do snížené části galerijního prostoru určují dimenze tribuny, jejíž jsou součástí, stejně jako se tvarosloví původní kamenné podlahy promítá do podlahy z keramických oktagonů navržené autorkami, klenba se stává nebesy. Ta jsou jediným barevným akcentem výstavy, hlavním motivem se stává výrazná práce s materiály v jejich surové podobě. Keramika zůstává bílá, neglazovaná, tribuna vybudovaná ze dřeva potaženého cementem dutými zvuky přiznává svou kašírovanou podstatu, škvíry mezi dlaždicemi vyplňuje písek. Těmito prostředky se snaží autorky vybudovat vytržené místo, vznášející se v mezeře, kterou galerie v centru města jistě může být. Prostor pro kontemplaci a snění nad léčením a znaky, nebo jen sdílením prázdnoty.
Filip Cenek patří do výrazné generace absolventů brněnské FaVU nastupující na uměleckou scénu v nultých letech, jež se soustředila na médium pohyblivého obrazu v nejširším slova smyslu. Zájem o film, animaci nebo VJ se stal jedním z určujících znaků její identity a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. Filip Cenek oproti mnoha dalším členům této “filmové avantgardy nultých let” u média pohyblivého obrazu setrval i ve své následné umělecké kariéře. Od různých forem re-editů klasického filmu a zásahů do digitálního obrazu se posunul k velmi specifické poetice vyznačují se filmovým vyprávěním s použitím minimálních filmových prostředků. Narace je artikulovaná skrze fotografický obraz a textová sdělení v mechanickém rozpohybování karuselových diaprojektorů. Asynchronní střídání poetických textových sdělení a fotografií všedných situací evokujících absolutní bezčasí propojuje postkonceptuální myšlení se stejnou měrou intuitivního přístupu. Analyticky je možné díla nahlížet i jako určitý sémiotický model, testující průniky dvou odlišných znakových systému. Důležité nejsou znaky samotné, ale jejich vztahy a uspořádání. Racionální systém vyvažuje metaforičnost textů i obrazů, které nás navádí jenom do polovice jejich významu. Důležité jsou zde i okamžiky absence, chybění a zámlky, které v nás aktivují náš vlastní smysl pro přirozené doplnění celku. Připravovaná výstava je vhledem do aktuální tvorby osobnosti reprezentující lokální výtvarnou kulturu v jejích estetických i společenských souvislostech, jejíž tvorba současně představuje jeden z vysoce autentických příspěvků do oblasti experimentálního filmu a umění pohyblivého obrazu.
Paralelním charakteristickým rysem prací Filipa Cenka jsou jeho četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi, Terezou Sochorovou, Ivanem Palackým, Magdalenou Hrubou nebo Jiřím Havlíčkem.
