Akce VýTěr je aktivním komentářem k situaci na umělecké scéně, kdy řada zajímavých výtvarných umělců zůstává bez valných výstavních možností, bez kurátorského vedení a zájmu teoretiků, a stejně tak vysoké školy produkují ročně stovky adeptů výtvarné kritiky, kteří nenacházejí uplatnění v oblasti, pro kterou se vzdělávali. Otevřená výzva VýTěr je impulsem k setkání výtvarných umělců a teoretiků, kteří se chtějí podílet na změně této situace. VýTěr 2023 je již pátým a současně přelomovým ročníkem! Z přihlášených projektů vybere odborná porota 3 vítězné, které budou v září a říjnu prezentovány v galerii OFF/FORMAT, ale vůbec poprvé také v dalších dvou spolupracujících institucích, v Galerii TIC a nezávislém komunitním centru SIBIŘ. VýTěr není jen komplikovanější open call, ale příležitost budovat vztahy.
Vybraným projektem v Galerii TIC je projekt Viktórie Citrákové a Magdaleny Šimurdové.
Umělec a grafický designér Jakub Kovařík v prostoru Bookshopu zpracovává prostřednictvím osobních vzpomínek na svého starého otce, známého olomouckého malíře Slavoje Kovaříka obecnější téma uchovávání člověka ve vzpomínkách. Postava starého otce se tak stává prostředkem, jak mluvit o člověku v prostoru mezi obecným a osobním, o člověku jako sérii okamžiků, vrstevnaté kompozici vjemů a reakcí, které skládáme dohromady, když říkáme on. Jak mluvit o člověku, kterého jsme kdysi potkali a mluvili s ním. Co se stane se světem zmizením osoby? Kde je hranice mezi osobou a věcí? Mezi smyslovými vjemy a představami? Je smrt zvěcněním osoby? A proč udržujeme věci v paměti? Výstava vedle sebe položí několik předmětů: autorské práce Slavoje Kovaříka a jejich kontext (materiální, osobní, dobový), jeho portrétní fotografii a jeho osobní předměty. Tyto objekty jsou věcmi, konkrétními předměty a zároveň kompozicemi událostí extrapolující Slavoje Kovaříka mezi osobní a veřejné, mezi viděné, neviděné, mezi zjevení a zastření.
Místo jinakosti, všeho i ničeho, khora, se ve výstavě Terezy Kalousové a Eriky Velické vynořuje ve formě odkazující k architektuře řeckých chrámů a divadel měnících s v poušť a zase naopak. Podoba instalace formálně těží z původního oborového zaměření spolupracujících autorek: v případě Terezy Kalousové se jedná o architekturu, v případě Eriky Velické o sochařství. Propojuje je citlivý způsob zacházení s prostorem jako prostředím a tematická příbuznost jejich uvažování. Architektonické řešení vstřebává prvky galerie: schody do snížené části galerijního prostoru určují dimenze tribuny, jejíž jsou součástí, stejně jako se tvarosloví původní kamenné podlahy promítá do podlahy z keramických oktagonů navržené autorkami, klenba se stává nebesy. Ta jsou jediným barevným akcentem výstavy, hlavním motivem se stává výrazná práce s materiály v jejich surové podobě. Keramika zůstává bílá, neglazovaná, tribuna vybudovaná ze dřeva potaženého cementem dutými zvuky přiznává svou kašírovanou podstatu, škvíry mezi dlaždicemi vyplňuje písek. Těmito prostředky se snaží autorky vybudovat vytržené místo, vznášející se v mezeře, kterou galerie v centru města jistě může být. Prostor pro kontemplaci a snění nad léčením a znaky, nebo jen sdílením prázdnoty.
Jako tvůrčí tandem se Věra Lukášová a Markéta Lisá setkávají na společném výstavním projektu vůbec poprvé. Výsledek této spolupráce propojuje specifika jejich samostatné umělecké tvorby, která se v případě Věry Lukášové vztahuje k široce pojatému médiu filmu, v případě Markéty Lisé k literatuře, textu a hudbě. Společná je jim zvláštní kombinace citlivosti, neokázalosti a subtilnosti.
