Fasáda Galerie TIC / Černá skříňka
#černáskříňka2020

 

Nový prostor je mobilní aplikace umělkyně Victorie Duryaginy a umělců Dominika Hlinky a Tomáše Moravanského na principu augmentované reality (AR), skrze kterou je možné zasazovat do fyzického prostoru virtuální modely postav bezdomovců. Aplikace má zaručit "dopřání si" pocitu falešného rozhořčení z bezpečného odstupu skrze fotoaparát smart phonu. Zároveň může naplnit vnitřní potřebu poukázat a sdílet společenské problémy (i tam, kde nejsou).

Uživatel/ka si může za pomoci QR kódu aplikaci stáhnout z applestore nebo googleplay. Nový prostor není určen pro každého, funguje výhradně na novějších typech chytrých zařízení podporujících funkci AR. Vybere si libovolné místo, kam pomocí fotoaparátu umístí jím zvolenou postavu.  Je možné zároveň vybírat z více charakterů i figurálních poloh. Umisťovat je lze v libovolném počtu, až dokud aplikaci neukončí. Fyzický prostor je tak možné na určitý čas kolektivně zahltit virtuálním obsahem.

Součástí aplikace je také informace o zpětném přepočtu vlastní činnosti na fiktivní peněžní hodnotu, která je odvozena ze spotřeby energie vzdáleného serveru, na něhož se budou tato data ukládat. Jinými slovy: aplikace vám vypočítá, kolik energie onen virtuální žebrák spotřebuje. Záznamy v podobě screenshotů místa těchto intervencí se dále uloží anonymně na cloud, díky čemu pak bude možné zhlédnout v archivu na webových stránkách galerie. To, jakým způsobem uživatel/ka využije samotnou aplikaci, je na něm/ní. Jde o virtuální intervenci do veřejného i soukromého prostoru.

Při kontaktu se skutečnou osobou bez domova se u mnoha lidí, nacházejících se vně této společenské kategorie neviditelných, projevují (většinou skryté/potlačené) emocionální reakce. Postava žebráka/čky vyvolává pocity lítosti, potřeby pomáhat, viny, zoufalství, ignorace, pohoršení či systémové nerovnosti. Většinou provází podobnou situaci větší či menší obava a strach z reálného kontaktu, a pokud je to možné, situaci se vyhneme.

Ve společnosti, a zejména na sociálních sítích, se bezdomovectví a mnoha jiným sociálně-ekologicko-politickým problematikám dostává v určitých algoritmických kruzích intenzivní pozornosti. Srdceryvné statusy, jejich lajkování, následování vnímavých influencerů/rek, symbolika sounáležitosti na profilové fotce, podepisování online petic zůstává často bez reálného dopadu (pomineme-li dopaminový efekt). Tento fenomén, tyto příklady činností, se označují termínem virtue signaling (mávání ctností) nebo slacktivismus. Takovému mávání jsme svědky/účastníky na denní, dalo by se říci až nadměrné, bázi. Zúčastňováním se takovéto interpasivity se dostává pocitu zadostiučinění v rámci společenské odpovědnosti, která nám umožňuje dále "beztrestně" konzumovat.

Projekt vědomě pracuje s černým humorem, generalizací, necitlivým obsahem – přijímá je za své, staví na nich. Výše jmenované necílí na marginalizované skupiny, projekt je ve své moralizující podstatě takříkajíc postaven na hlavu. Zkoumá hranice a možnosti umělecké tvorby ve vztahu k uměleckému aktivismu a odpovědnosti vůči dílu, přechodu umělecké instituce do virtuální sféry, gamifikace společnosti a kolektivního cynismu jako guilty pleasure.

Koncept a realizace: Victoria Duryagina, Dominik Hlinka, Tomáš Moravanský (INSTITUT INSTITUT)

Slovo wee je skotským synonymem anglického little. Název A wee bit of Heritage představuje snahu o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severo-skotského městečka Wick s téměř devíti tisíci obyvateli. Město bývalo strategickým bodem rybolovu a hlavním přístavem severu Skotska. Situace se ale za poslední roky změnila, sledi jsou už desítky let vylovení, lov krabů nevynáší jako dřív, jaderná elektrárna je odstavena a jednou z mála věcí, které zde fungují a jsou atraktivní i pro turisty je distilérka, nukleární archiv a The Wick Heritage Museum. Muzeum provozují dobrovolníci všech generací a každý obyvatel města ho zná a alespoň jednou ročně navštíví. Paměť místa je zde pečlivě uchovávaná v souborech užitých předmětů, fotografií a drobností ve vitrínách nebo v celých místnostech, které doplňují mnohdy nefungující videa a všudypřítomné osvěžovače vzduchu. Nasazení, se kterým dobrovolníci uchovávají svou vlastní historii, je dojemné a odzbrojující. Anna Tesařová prostřednictvím své lyrické dokumentace muzea mluví i o síle obrazů a touze nebýt zapomenut.

Galerie Kontext 2022
kurátorka Katarína Klusová

 

V současné době považujeme za zásadní promýšlet a reagovat na probíhající korona krizi. Slovinský filozof Mladen Dolar označil její účinky jako zvětšovací sklo. V našem provozu se skrz ono zvětšovací sklo vyjevilo několik důležitých zjištění. Je stále více zřejmé, že nutnost změn, na které ono zvětšovací sklo poukázalo, startuje novou transformaci ‒ a to i na poli profesionální umělecké scény. Dosavadní prokrastinaci” v Gramsciho výroku: Staré umírá a novému se nedaří zrodit.” dnes už dále nelze provozovat a i umělecká instituce se ocitá v nové roli. Galerie se musí více zaměřovat na systematickou podporu živého umění, stejně jako musí posilovat vědomí oborové sounáležitosti a budovat synergický efekt zvenku i uvnitř: zpomalit a víc se zaměřit na témata, které výstavy artikulují. Na tuto snahu navazuje i projekt umělkyně, kurátorky a pedagožky Kataríny Klusové pro Galerii Kontext, který se zaměřuje na galerijní pedagogiku nebo mediální výchovu formou přednášek a diskuzí s odbornicemi/ky z oblastí environmentalistiky, sociologie, lingvistiky, filozofie nebo pedagogiky. Celoroční cyklus bude obsahovat sedm realizací v různých formách odehrávajících se v nikách foyer, kinosále, prostoru kabinetu nebo přímo ve výstavách. První z nich bude pracovat s tématy výstavního projektu Anny Tesařové v Galerii mladých. Rozvine tematiku touhy po zachování paměti skrz instituce muzejního charakteru.