Katarína Hládeková has been focusing on the life story of Russian emigrant Matrena Makovická, who in the 1920s followed her husband, writer and doctor Dušan Makovický to Slovakia to live in seclusion after his suicide. Over the course of three years, the artist produced a series of exhibitions that, through Matrena’s fate, commented on issues of national identity, the stigma of emigration and the social status of the “woman of a great man”. Another possible interpretation of the turbulent life vicissitudes of Matrena and Dušan Makovický, who met as members of a community of followers of Leo Tolstoy’s teachings, concerns the disappointment of not being able to fulfill one's own ideals and convictions. Tolstoyism can be understood as a determination to live an authentic life based on the values of love, social justice, harmony with nature and faith, and a consistent rejection of social conventions. Similar values, incidentally, are embodied in contemporary ethical appeals to environmental responsibility and social emancipation. Katarína’s reflection does not slip into a one-sided or romanticizing interpretation or redressing of wrongs but hints at the complexity and ambiguity of the story, its actors, and the social climate of the time. The current exhibition takes Matrena’s story even further beyond its original historical starting point. With the participation of Václav Magid, it includes a commentary on those who create an interpretation of the world and its laws from historical realities, of which Matrena may be a part who approach this activity with great seriousness, even pathos, but also with anguish. Here the actor in the story and its possible narrator meet. What is remarkable is how close they are.
Jan Bražina mainly uses sculptural methods in his work. However, his interest in the body and figuration develops unorthodoxly, especially through an intuitive exploration of the material of textiles. The extension and morphing of the body through textiles, wood, metal or numerous performative collaborations indirectly formulate a process of exploration of fluid identity.
Umělkyně korejského původu Sohyun Lee se programově zabývá digitálními technologiemi po obsahové i formální stránce. Fyzické objekty, které doplňují její 3D animace, AR nebo VR díla často plní funkci extenzí virtuální reality. Projekt <GABA HEAVEN> je pokusem vyjádřit proces sdílení paměti prostřednictvím neurověd a digitální technologie. Jak poznamenal futurista IT Nicholas Carr ve své knize The Shallow, internet nahlodává naše mozky a naši lidskost. Účelem této výstavy je provést experiment: uspořádat pohřeb paměťové smrti, která byla způsobena rozvojem digitální technologie. Metaforický pohřeb lidské podstaty bude realizován prostřednictvím multimediální a interaktivní AR instalace s využitím herních prvků.
Záměrem Matěje Pavlíka je vypořádávání se s moderní spiritualitou. Tento projekt navazuje na dlouhodobý umělecký výzkum věnující se historii hraničně vědeckých praxí ve vztahu k současné krizi expertního vědění. Výstava bude členěna do dvou částí, z nichž první představí autorskou práci s archivním materiálem pocházejícího z okruhu evropských okultních společností z devatenáctého století nebo parapsychologických výzkumů z poloviny dvacátého století. Druhou část výstavy tvoří videoesej, jejímž tématem je krize expertního vědění a úvaha o vlivu oné krize na uměleckého bádání. Autorskou práci s archivním materiálem si autor definuje jako zviditelňování určitých kosmologií. Kosmologie, které zahrnují imaginaci či obrazotvornost vědců a vědkyň, stejně jako pragmatismus, sociopolitické, socioekonomické otázky a v poslední řadě esoterní vědění. Druhou částí výstavy je videoesej tematizující vstupování krize expertního vědění do uměleckého bádání. V rámci tvorby jejího scénáře se pokusím do videoeseje zapracovat různé podoby nedůvěry v instituce či vládnoucí elity, které mají často společensko-třídní rovinu. Určité anti-elitní či anti-akademické postoje koneckonců často doprovází samotný umělecký výzkum. Zpřítomňuje se otázka, jak kritizovat současné společenské či globální status quo a nesměřovat k reakcionářským či nacionalisticko-tradicionalistickým proudům myšlení?
Akce VýTěr je aktivním komentářem k situaci na umělecké scéně, kdy řada zajímavých výtvarných umělců zůstává bez valných výstavních možností, bez kurátorského vedení a zájmu teoretiků, a stejně tak vysoké školy produkují ročně stovky adeptů výtvarné kritiky, kteří nenacházejí uplatnění v oblasti, pro kterou se vzdělávali. Otevřená výzva VýTěr je impulsem k setkání výtvarných umělců a teoretiků, kteří se chtějí podílet na změně této situace. VýTěr 2023 je již pátým a současně přelomovým ročníkem! Z přihlášených projektů vybere odborná porota 3 vítězné, které budou v listopadu a prosinci prezentovány nejen v galerii OFF/FORMAT, ale vůbec poprvé také v dalších dvou spolupracujících institucích, v galerii TIC a nezávislém komunitním centru SIBIŘ. VýTěr není jen komplikovanější open call, ale příležitost budovat vztahy.
Místo jinakosti, všeho i ničeho, khora, se ve výstavě Terezy Kalousové a Eriky Velické vynořuje ve formě odkazující k architektuře řeckých chrámů a divadel měnících s v poušť a zase naopak. Podoba instalace formálně těží z původního oborového zaměření spolupracujících autorek: v případě Terezy Kalousové se jedná o architekturu, v případě Eriky Velické o sochařství. Propojuje je citlivý způsob zacházení s prostorem jako prostředím a tematická příbuznost jejich uvažování. Architektonické řešení vstřebává prvky galerie: schody do snížené části galerijního prostoru určují dimenze tribuny, jejíž jsou součástí, stejně jako se tvarosloví původní kamenné podlahy promítá do podlahy z keramických oktagonů navržené autorkami, klenba se stává nebesy. Ta jsou jediným barevným akcentem výstavy, hlavním motivem se stává výrazná práce s materiály v jejich surové podobě. Keramika zůstává bílá, neglazovaná, tribuna vybudovaná ze dřeva potaženého cementem dutými zvuky přiznává svou kašírovanou podstatu, škvíry mezi dlaždicemi vyplňuje písek. Těmito prostředky se snaží autorky vybudovat vytržené místo, vznášející se v mezeře, kterou galerie v centru města jistě může být. Prostor pro kontemplaci a snění nad léčením a znaky, nebo jen sdílením prázdnoty.
Filip Cenek patří do výrazné generace absolventů brněnské FaVU nastupující na uměleckou scénu v nultých letech, jež se soustředila na médium pohyblivého obrazu v nejširším slova smyslu. Zájem o film, animaci nebo VJ se stal jedním z určujících znaků její identity a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. Filip Cenek oproti mnoha dalším členům této “filmové avantgardy nultých let” u média pohyblivého obrazu setrval i ve své následné umělecké kariéře. Od různých forem re-editů klasického filmu a zásahů do digitálního obrazu se posunul k velmi specifické poetice vyznačují se filmovým vyprávěním s použitím minimálních filmových prostředků. Narace je artikulovaná skrze fotografický obraz a textová sdělení v mechanickém rozpohybování karuselových diaprojektorů. Asynchronní střídání poetických textových sdělení a fotografií všedných situací evokujících absolutní bezčasí propojuje postkonceptuální myšlení se stejnou měrou intuitivního přístupu. Analyticky je možné díla nahlížet i jako určitý sémiotický model, testující průniky dvou odlišných znakových systému. Důležité nejsou znaky samotné, ale jejich vztahy a uspořádání. Racionální systém vyvažuje metaforičnost textů i obrazů, které nás navádí jenom do polovice jejich významu. Důležité jsou zde i okamžiky absence, chybění a zámlky, které v nás aktivují náš vlastní smysl pro přirozené doplnění celku. Připravovaná výstava je vhledem do aktuální tvorby osobnosti reprezentující lokální výtvarnou kulturu v jejích estetických i společenských souvislostech, jejíž tvorba současně představuje jeden z vysoce autentických příspěvků do oblasti experimentálního filmu a umění pohyblivého obrazu.
Paralelním charakteristickým rysem prací Filipa Cenka jsou jeho četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi, Terezou Sochorovou, Ivanem Palackým, Magdalenou Hrubou nebo Jiřím Havlíčkem.
