Markéta Wagnerová je pseudonymem umělce Petra Dočkala, který nejčastěji pracuje s performancí, filmem a hudbou se značkou dávkou trashové estetiky a ironického humoru. Nejčastěji spolupracuje v uměleckém tandemu s Annou Tesařovou. Instalace v Galerii mladých přináší příběh jeho literárního alter-ega Amadea Planktona, který píše prozaická díla C-kvality a básně ještě horší. Inspiračními zdroji jsou jablečné sady a farmy v Kentu, kde každoročně jezdí na sběračské brigády společně s jinými studenty a absolventy uměleckých oborů. Jeho první kniha “Něžná krása jabloní” je lesbickým dramatem viděným očima čtyřech aktérů příběhu a “Vřískající hrůza zpuchřelých sadů” by se dala popsat jako erotický zombie horror s nádechem fantasy ve stylu J.K. Rowlingové. Prostřednictvím dokumentárních fotografií, audioknihy a hudebních videoklipů ironicky komentuje každodenní život čerstvých absolventů vysokých uměleckých škol v roli východoevropských nádenních pracovníků.

Výstavní projekt rozvíjí na poli malby její prerekvizitu – textil. Na škále textilní tvorby se autorka soustředí na autentický výraz materiálu a kultivaci výtvarných technik. Textilní malby představují záběr ručních prací prováděných za účelem relaxace po sféru profesionálního řemesla potažmo textilního průmyslu. Diskurz řemeslného obratu reflektuje návrat k rukodělnosti, rehabilitaci lidové, domácí, feminizované a svépomocné tvorby. Přístup se inspiruje DIY kulturou a záměrně se vyhýbá pasivnímu přejímání tradičních řemesel. Instalace je řešena coby laboratoř vztahu strojové a ruční produkce. Autorka tuto práci chápe i jako příznak eskapismu reagujícího na kdybernetickou únavu na přetechnizovanou a všestranně frustrovanou společnost. Název projektu v sobě nese frazém “od hlavy k patě”, přičemž část lidského těla je nahrazena součástkou z šicího stroje. Autorka odkazuje na sociologa Richarda Sennetta, který hovoří o problému tzv. odpojení ruky a hlavy v současné společnosti. 

Životní příběh Matreny Makovické formovaný vztahem s Dušanem Makovickým a vlivy Lva Nikolajeviče Tolstého je silný, pozoruhodný a plný rozporů. V literatuře o této ruské emigrantce nenajdeme mnoho zmínek, byť příběh slovenského spisovatele a lékaře Makovického byl zpracován důkladně a dodnes je poměrně známý. Poprvé její osud na pozadí kulturně historických událostí zpracoval kronikář Vladimír Majerčiak. Její životní příběh ilustruje nerovné postavení žen ve společnosti, které není vázáno jen na prostředí venkova na začátku dvacátého století, ale které lze samozřejmě sledovat i v současné „vyspělejší“ společnosti. Matrenin osud také obsahuje témata související s otázkami národní identity, emigrace a také s intelektuálním sporem mezi Tolstého anarchistickým názorem na zřízení státu a Makovického nacionalismem a antisemitismem. Oba manželé se po návratu na Slovensko snažili skloubit osobní ideály spojené s vírou v tolstoismus a každodenní život. Její život byl dosud popisován více přes mužskou optiku. Kdo ale byla nebo mohla být Matrena Makovická? Jak může být podána prostřednictvím výstavy? Kateřina Hládeková se několik let zabývá příběhem Dušana a Matreny a snaží se narušovat stereotypní pohledy na jednoho i druhého. Výstava Pustina ukazuje ironicky a kriticky Makovického slabá místa a současně nechce Matrenu heroizovat. Technika akvarelu, která je na výstavě použita, dokresluje vědomě použitou ilustrativnost příběhu ať už po faktické nebo ideové stránce a dostává jej až do spekulativní a revizionistické roviny. Vybírá si z historie fakta, která reinterpretuje a dotváří tak, aby ukázala jiné polohy známého či méně známého narativu, čímž poskytuje divákovi další možnosti uvažování. Projekt byl poprvé vystaven v Galérii Petra Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši, do Brna se dostává v rozšířené podobě i s novým architektonickým řešením. 

Jako výchozí bod prací Jana Bražiny by bylo možné označit tělo a jeho extenze v širším poli významů. Způsob jakým s tělem pracuje je spíš intuitivní a afektivní než racionálně systematický. Je performerem, sochařem i scénografem, ale i tvůrcem kostýmů, šperků nebo face-masek. Neortodoxní extenze a morfování těla pomocí klacků, sádry, textilu nebo hliníka, rovnež jako četné umělecké kolaborace nepřímo formuluje i proces ohledávání fluidní identity. Instalace v Galerii mladých navazuje na prezentace ve dvou brněnských artist run prostorech, které jsou navzájem propojeny. ZaazrakᐧDornych představuje stěžejní část instalace: manželskou dvojici, ženicha a nevěstu, které jsou pojednány jako prázdné skořápky těl novomanželského páru, symbolizující tradiční, většinové uspořádání partnerských vztahů. Jejich chapadla, znak nezdravé závislosti prorůstají podzemím města a znovu se zviditelňují o pár kilometrů dále, v Galerii Průchod, kde tvoří místně specifickou intervenci.

Umělkyně korejského původu Sohyun Lee se programově zabývá digitálními technologiemi po obsahové i formální stránce. Fyzické objekty, které doplňují její 3D animace, AR nebo VR díla často plní funkci extenzí virtuální reality. Projekt <GABA HEAVEN> je pokusem vyjádřit proces sdílení paměti prostřednictvím neurověd a digitální technologie. Jak poznamenal futurista IT Nicholas Carr ve své knize The Shallow, internet nahlodává naše mozky a naši lidskost. Účelem této výstavy je provést experiment: uspořádat pohřeb paměťové smrti, která byla způsobena rozvojem digitální technologie. Metaforický pohřeb lidské podstaty bude realizován prostřednictvím multimediální a interaktivní AR instalace s využitím herních prvků.

Filip Cenek patří do výrazné generace absolventů brněnské FaVU nastupující na uměleckou scénu v nultých letech, jež se soustředila na médium pohyblivého obrazu v nejširším slova smyslu. Zájem o film, animaci nebo VJ se stal jedním z určujících znaků její identity a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. Filip Cenek oproti mnoha dalším členům této “filmové avantgardy nultých let” u média pohyblivého obrazu setrval i ve své následné umělecké kariéře. Od různých forem re-editů klasického filmu a zásahů do digitálního obrazu se posunul k velmi specifické poetice vyznačují se filmovým vyprávěním s použitím minimálních filmových prostředků. Narace je artikulovaná skrze fotografický obraz a textová sdělení v mechanickém rozpohybování karuselových diaprojektorů. Asynchronní střídání poetických textových sdělení a fotografií všedných situací evokujících absolutní bezčasí propojuje postkonceptuální myšlení se stejnou měrou intuitivního přístupu. Analyticky je možné díla nahlížet i jako určitý sémiotický model, testující průniky dvou odlišných znakových systému. Důležité nejsou znaky samotné, ale jejich vztahy a uspořádání. Racionální systém vyvažuje metaforičnost textů i obrazů, které nás navádí jenom do polovice jejich významu. Důležité jsou zde i okamžiky absence, chybění a zámlky, které v nás aktivují náš vlastní smysl pro přirozené doplnění celku. Připravovaná výstava je vhledem do aktuální tvorby osobnosti reprezentující lokální výtvarnou kulturu v jejích estetických i společenských souvislostech, jejíž tvorba současně představuje jeden z vysoce autentických příspěvků do oblasti experimentálního filmu a umění pohyblivého obrazu.       

Paralelním charakteristickým rysem prací Filipa Cenka jsou jeho četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi, Terezou Sochorovou, Ivanem Palackým, Magdalenou Hrubou nebo Jiřím Havlíčkem. 

Záměrem Matěje Pavlíka je vypořádávání se s moderní spiritualitou. Tento projekt navazuje na dlouhodobý umělecký výzkum věnující se historii hraničně vědeckých  praxí ve vztahu k současné krizi expertního vědění. Výstava bude členěna do dvou částí, z nichž první představí autorskou práci s archivním materiálem pocházejícího z okruhu evropských okultních společností z devatenáctého století nebo parapsychologických výzkumů z poloviny dvacátého století. Druhou část výstavy tvoří videoesej, jejímž tématem je krize expertního vědění a úvaha o vlivu oné krize na uměleckého bádání. Autorskou práci s archivním materiálem si autor definuje jako zviditelňování určitých kosmologií. Kosmologie, které zahrnují imaginaci či obrazotvornost vědců a vědkyň, stejně jako pragmatismus, sociopolitické, socioekonomické otázky a v poslední řadě esoterní vědění. Druhou částí výstavy je videoesej tematizující vstupování krize expertního vědění do uměleckého bádání. V rámci tvorby jejího scénáře se pokusím do videoeseje zapracovat různé podoby nedůvěry v instituce či vládnoucí elity, které mají často společensko-třídní rovinu. Určité anti-elitní či anti-akademické postoje koneckonců často doprovází samotný umělecký výzkum. Zpřítomňuje se otázka, jak kritizovat současné společenské či globální status quo a nesměřovat k reakcionářským či nacionalisticko-tradicionalistickým proudům myšlení? 

Akce VýTěr je aktivním komentářem k situaci na umělecké scéně, kdy řada zajímavých výtvarných umělců zůstává bez valných výstavních možností, bez kurátorského vedení a zájmu teoretiků, a stejně tak vysoké školy produkují ročně stovky adeptů výtvarné kritiky, kteří nenacházejí uplatnění v oblasti, pro kterou se vzdělávali. Otevřená výzva VýTěr je impulsem k setkání výtvarných umělců a teoretiků, kteří se chtějí podílet na změně této situace. VýTěr 2023 je již pátým a současně přelomovým ročníkem! Z přihlášených projektů vybere odborná porota 3 vítězné, které budou v listopadu a prosinci prezentovány nejen v galerii OFF/FORMAT, ale vůbec poprvé také v dalších dvou spolupracujících institucích, v galerii TIC a nezávislém komunitním centru SIBIŘ. VýTěr není jen komplikovanější open call, ale příležitost budovat vztahy. 

Anetta Mona Chisa patří mezi nejvýraznější osobnosti českého, nebo přesněji řečeno středoevropského vizuálního umění. Pro svou tvorbu na pomezí objektové tvorby, architektury, designu využívá rozsáhlý rejstřík kulturních citací i ironii a humor. Tato autorka se v českém výstavním provozu objevuje pravidelně, ale převážně v tandemu se Aleksandrou Vajd nebo Luciou Tkáčovou. Téměř deset let jsme se ale ČR nesetkali s její samostatnou výstavou, což se změní díky výstavnímu plánu Galerie TIC na rok 2023. Jak je pro tuto umělkyni typické, připravuje radikální přeměnu výstavní expozice, čímž navodí silný zážitek aktivizující smysly a uvědomování si vlastního těla. Nové prostředí má estetickou svůdnost a výrazně imerzní povahu. Je proto snadné se mu emocionálně oddat. Vzniká tak účinnou protiváhu dominujícímu online světu. 
Přemýšlení o hmotě nás nutí uvažovat o světě. V hmotném světě jsou všechny bytosti (nerostné, rostlinné, živočišné i lidské), věci a síly zapojeny do stejného ekologického, geologického a politického problému. Jsme skutečná těla, která jsou v tomto světě propojena s ostatními skutečnými těly jako jedno reálné tělo. Na hmotě záleží, protože k nám promlouvá a sděluje nám, kdo jsme. Všichni jsme stvořeni ze stejné hmoty jako ostatní těla, živá i neživá, a všichni společně vibrujeme ve stejném rytmu stejných prvků. Materialita je proces, tok a propojení. Skutečnost je mnohotvárná, vztahová, pohyblivá. Výstava vznikne na základě korespondenčního přístupu k materiálům a pokusí se rozšířit pojmy času, prostoru, procesu a účasti. Pohledem do minulosti nahlédneme do budoucnosti. Pohled do blízkého umožní nahlédnout do vzdáleného. 
Výstava bude strukturována jako topografie, v níž se bude prolínat obraz, tělo a (přírodní) svět. Prostor galerie se stane organismem, v němž se ontologické rozdělení mezi hmotným/přírodním a kulturním světem rozpustí v proudu neuchopitelných sil: od bytí ke stávání se, od entit ke vztahům. 

Místo jinakosti, všeho i ničeho, khora, se ve výstavě Terezy Kalousové a Eriky Velické vynořuje ve formě odkazující k architektuře řeckých chrámů a divadel měnících s v poušť a zase naopak. Podoba instalace formálně těží z původního oborového zaměření spolupracujících autorek: v případě Terezy Kalousové se jedná o architekturu, v případě Eriky Velické o sochařství. Propojuje je citlivý způsob zacházení s prostorem jako prostředím a tematická příbuznost jejich uvažování. Architektonické řešení vstřebává prvky galerie: schody do snížené části galerijního prostoru určují dimenze tribuny, jejíž jsou součástí, stejně jako se tvarosloví původní kamenné podlahy promítá do podlahy z keramických oktagonů navržené autorkami, klenba se stává nebesy. Ta jsou jediným barevným akcentem výstavy, hlavním motivem se stává výrazná práce s materiály v jejich surové podobě. Keramika zůstává bílá, neglazovaná, tribuna vybudovaná ze dřeva potaženého cementem dutými zvuky přiznává svou kašírovanou podstatu, škvíry mezi dlaždicemi vyplňuje písek. Těmito prostředky se snaží autorky vybudovat vytržené místo, vznášející se v mezeře, kterou galerie v centru města jistě může být. Prostor pro kontemplaci a snění nad léčením a znaky, nebo jen sdílením prázdnoty.