Průchozí prostor, prázdné rámce pro sochy. Dvě určující charakteristiky konTextu Barboru Fastrovou a Miroslavu Večeřovou lehce odchylují od toho, co se od nich okolí naučilo očekávat – namísto výrazně materiálních, často betonových soch a objektů Fastrové a subtilních projekcí a jemných vstupů do prostoru Večeřové, volí autorky lapidární text. Písmena slov „Barbora“ a „Miroslava“ jsou vyřezaná z desek, recyklátu jejich společné výstavy, která proběhla před třemi lety v pražské galerii Nika, prostoru s podobnou dispozicí.
Autorky rezignují na vyplnění místa sochou, ani si niku nevykládají symbolicky jako druh útočiště. Dívčí jména vsazená do nik sémanticky oscilují někde mezi popiskem nepřítomného díla a podpisem. Plexisklové „tagy“ s historicky ušlechtilým pozadím harmonizuje serifový font. Divák stojí před dilematem, jestli situování křestních jmen do místa vyhrazeného chybějící soše, je spíš sympaticky neokázalé nebo lehce rouhavé.
Nevyplněná nika, která na sebe strhává pozornost, působí stejně nejednoznačně – prázdný rámec se nachází na pomezí nedostatku a přemíry významu. Ať tak či onak uvolněná nika s sebou nutně nese určitou melancholii z chybění (je pozůstatkem) a jakkoli ji jména zjemňují, i ty záhy čeká osud jejích předchozích obyvatel, vymazání jejich památky – damnatio memoriae. Pokrčte rameny a jděte dál.
