I druhá výstava z cyklu App Art se zaměřuje na uživatelskou zkušenost, kterou díky používání mobilních technologií sdílíme. Jedním z fenoménů této zkušenosti je tzv. selfie, autoportrét pořízený mobilním zařízením. V rámci výstavního cyklu se na současné technologie – aplikace a weby – díváme jako na modifikace fotoaparátu. Nevystavujeme primárně obrazy, zaměřujeme se zde na stroje k jejich produkci. Na první výstavě Send Me to Endless Happy Warning jsme vedle dalších představili kontroverzní aplikaci S.M.T.H. Petra Svárovského, kde portrét vzniká tím, že se uživatelé aplikace S.M.T.H. natáčejí při jejím používání a záznamy sdílejí na sítích. Nyní se výstava zaměřuje na výběr děl, která zpracovávají přímo motiv tváře, jejíž jedinečnost považujeme za součást naší identity – identity, kterou jsme možná už zčásti prodali. Darius Kazemi poskytuje jednoduchý nástroj na výrobu lidí: Pouhým kliknutím vyportrétujeme neexistujícího člověka. Výstupy má na svědomí neuronová síť na základě datasetu skutečných lidí, kteří zpravidla nejsou srozuměni s tím, že jejich fotografie byly do datasetu zařazeny. Další vystavenou prací je Strange Attractions, kde Lenka Hámošová přerušila proces učící se sítě dříve, než byl završen, aby odkryla znepokojivou vizualitu snahy výpočtů „nahmátnout“ lidskou podobu. A trojice autorů Blast Theory (Matt Adams, Ju Row Farr, Nick Tandavanitj) vytvořila koučku Karen, která by na vás měla pár osobních otázek.
