“Proč je to tak příjemné, když se tě někdo dotýká?”, Ptá se ve svém Youtube videu jedna z nejpopulárnějších ASMR blogerek Olivia Kissper. ASMR nebo i Autonomous Sensory Meridian Response totiž ukazuje proměnu toho, jakými změnami prošel pojem tělesnosti, intimity a identity v nedávné současnosti. Stal se specifickým fenoménem Webu 2.0 (přechodem od text-centrické k multimodálnímu softwaru), který souvisí s masivní proliferací technologií a vynořením blogingových platforem či sociálních sítí s hlavním mottem “broadcast yourself”. Tento termín má zastřešovat pocity nízkoprahových euforie, “mrazení” či zvonění v hlavě jako zvláštní odpověď na sluchové, zrakové a hmatové podněty vytvářené video-blogery. Charakteristická je pomalá řeč, šeptání, mlaskání, syčení, klikání, ťukání, ukazování a obhmatávanie předmětů před webkamerou. Umělkyně Tasha Bjelica hovoří o “digitální intimitě” jak o sebe uspokojivém nástroji pozdního kapitalismu určeného populaci bez zajištěného zdravotního systému, odcizeným nomádům, kteří zakoušejí jen vzdálenou intimitu postavenou na heteronormatívnych genderových rolích péče, tzn. představě matky-ošetřovatelky.
ASMR kultura také reflektuje šířku toho, do jaké míry se sama stala vlastní diagnózou. Každý z tisíce diváků, který akceptuje protokol komunity, se může dobrat k velmi intimní zkušenosti s ASMR blogerem, který by jej však na ulici nikdy nerozpoznal. ASMR videa nejsou většinou vyzdvihovány skrze to, co znamenají, ale to co “dělají” určitým tělům. Jde o způsob mediace, který klade důraz na estetiku a nikoli sémiotiku, na pudový afektivní impakt a nikoliv koherentní výpověď. Proto, abychom pochopili online video kulturu, neměli bychom se až tak snažit o dekódování obrazů, na kterých jsou postaveny jednotlivé videa, ale na pochopení interfacu, databází a algoritmů, přes které jsou média přístupné a aranžované. Všechny motivy, které jsou často chápány jako náhodné nebo nechtěné jevy (zvuky jako krčení, lámání, přehnaná intonace), očividné chyby (monotónnost, tlumený a nesrozumitelný hovor, přítomnost statického nebo přerušovaného) nabývají nový význam – video se stává “černou skříňkou” (systémem nebo nástrojem, který můžeme pozorovat pouze v rámci jeho vstupů a výstupů, aniž by jsme viděli do jeho vnitřního fungování, které je nám neprůhledné).
Jeho zdánlivý obsah nebo záměr je uzátvorkovaný, aby působil jen svým účinkem. ASMR nemají být čteny jako zprávy, které chtějí být vysvětleny a interpretovány, ale jako specifická estetická schopnost vyvolat partikulární afektivní a somatické výstupy. Ty jsou následně pomeriavané mechanismy feedbacku, které spojují diváky s Uploadermi – likes umožňují zasazovat lepší vstupy, které by přinesly požadované výstupy. Avšak v rámci obrovské proliferace a popularizace fenoménu ASMR dochází k neustálému infikování “černé skříňky” diverzních obsahem, které narušuje schéma navyklého konzumenta. Příkladem může být uživatelka Mediawitch Media, která zakomponovala politickou obhajobu Bernieho Sanderse nebo umělec Jiří Žák, který skrze bezpříznakový profil Czech ASMR produkuje videa s informacemi o exportu českých zbrojovek do nedemokratických zemí Blízkého východu a Afriky, a zároveň infiltruje agresivní obrazy hlazení zbraně. Různé umělecké a aktivistické strategie takto přispívají k hybridizaci a specifické formy ASMR komunity s cílem nabourat normy apatická konzumenta západní společnosti.
