Technologie 3D tisku potenciálně narušuje dvojí monopol, na kterém se rozkládá moderní společnost. Je to zaprvé faktický monopol velkoprůmyslu na výrobu užitných předmětů, proti němuž 3D tisk klade možnost bezprecedentně kustomizované vlastní produkce (v posledku koncentrované ve fantasmatu sebe-replikující se 3D tiskárny). A za druhé principiální monopol státu na násilí, když umožňuje podomácký tisk střelných zbraní. Z této výchozí situace je patrné úzké sepětí produktivních a destruktivních sil, v němž je situován projekt Tomáše Kajánka. Virální logika distribuce wiki-zbraní se podobá šíření videí po internetu, kde se namísto svébytného videosouboru rozvíjí celé řetězce videí – jejich nápodob, variací a video-odpovědí –, a akcentuje se tak nikoli jejich originalita, ale možnost všelidové tvořivosti.
Na Youtube je možno zhlédnout šoty zachycující hrdé střelce, jak pálí na určité terče. Právě tento materiál poskytuje Kajánkovi druhý základní předmět zájmu. Kajánek analyzuje proměnlivý korpus těchto videí a extrahuje z něj symptomatické motivy – víc než demonstrace palebné síly ho přitom zajímá volba terčů a okolností výstřelu/zásahu.
Otázku, kolik chytrých telefonů nám zachrání život, Kajánek ověřuje prostřelováním řady za sebou vyrovnaných zařízení. Tento akt odhaluje samožernou logiku permanentně inovovaného zboží a zároveň naznačuje možnost osvobozující konzumeristické transgrese.
Dále implicitně destabilizuje iluzorní společenskou shodu na přiměřenosti násilí, v jejímž rámci neviditelný prst trhu mačká spoušť a pálí na neviditelné nepřátele. Kajánek zkoumá pozici umění mezi produkcí a destrukcí, když pojímá umělecké dílo jako zbraň a ptá se po adekvátnosti jejího použití i její případné účinnosti.
