Zdá se, že soudobé umění se snaží hledat svoji současnost v dílech kánonu modernistického umění. V tomto smyslu se v nejširším rámci jeví přítomnost díla Stanislava Kolíbala jako základní zdrojové pole formálního výzkumu současného sochařství – jakýmisi nápadnými trhlinami nám tak pomáhá porozumět právě sochařství zcela současnému a naopak. Zdá se také, že v určitém smyslu doba dematerializovaného umění pomalu končí. Do popředí se dostává specifický způsob sochařského myšlení, a to bez ohledu na samotnou
materialitu díla nebo jeho médium.
