Jsme přesyceni obrazovými vjemy a podněty. Přepadají nás za každým rohem, vábí a stahují naše pohledy, proudí do nás z nekonečného množství obrazovek. Hledáme v nich viníka roztěkanosti naší pozornosti, pocitu promarněného času a jakékoli nespokojenosti v našich životech. Ujíždíme s nimi na nekonečných eskalátorech trendů, které nás vezou neznámo kam. Logickým protipohybem je pak zastavení pohledu, zpomalení času, fixování rámu, vypnutí zoomu. Zatahujeme záchrannou brzdu a přes napření zájmu na nezbytné minimum základních komunikačných či zobrazovacích postupů se dostaneme nejen k esenci fotografie či fotografického efektu, ale také toho uchopitelně krásného, toho, k němuž se nebojíme (přes veškerou přehlcenost a cynismus) ještě čistě vztahovat. Vědomé použití nejjednodušších fotografických principů (jakým je například malá hloubka ostrosti) jakoby paradoxně navracelo fotografii ztracené kontury. Možná dokonce nastal čas vrátit do hry termín „fotogenie“. Dát mu nové obsahy. Třeba dotýkání se pohledem.
Vezměme v potaz tmu a osvit - dva protipóly, ve kterých vzniká každá fotografie. Jejich bipolarita je tajemným kouzlem, které umožňuje čarovat i s tak jednoduchou technologií, jakým je takřka neviditelný otvor camery obscury. Jakoby zázrakem umožňuje (za zvuku spouště a v okamžiku ticha) rozmnožit krásu zmrzlého květu, zachytit překvapený pohled nepřipravené modelky v ateliéru, chlupy zajíce nebo hybridní struktury zachycené v poločase rozpadu. Stokrát provařený námět se před námi kroutí a bledne jako fotografický papír na slunci. Vcházíme do prostoru, fotografujeme pouhým pozorováním, mrknutím oka, expozicí pohledu, clonou řas. Fotografie je v nás. Víme, co přijde: vybrali jsme si to ze shutterstocku romantických možností.
Byl to právě Galileo, kdo v roce 1610 poprvé zpozoroval astrální tělesa obklopující Saturn, netušíc o jejich prstencové povaze. Pozorujíc planetu přes stále složitější optické přístroje si astronomové budovali stále jasnější obraz Saturna a jeho prstenců. Od těch dní byla naše představivost neustále tvarována technickým pokrokem, který dovoluje vidět pouhým okem věci jinak nepřístupné. Totéž platí při jevech mikrosvěta, jakými jsou buňky nebo atomy. Jsme si vědomi jejich přítomnosti v našem každodenním životě, ale můžeme říci, že jsme schopni je “zažívat”? Vzdálenost mezi námi a vesmírnými objekty, či mikročásticemi již nepočítáme na milimetry nebo míle, ale na počet technologií, které vytvoří jejich obraz předtím, než nám je prezentován. Kolik ze skutečné stopy reality zůstává ve fotografii, která se k nám dostane po dlouhé cestě pomocí technologických procesů? Hranice mezi pozorováním a imaginací je tenká a rafinovaná. Už dlouho sledujeme, jmenujeme a interpretujeme noční oblohu … díváme se však stále na totéž nebe?
