Po prašné cestě přicházím k monumentálním, ale zanedbaným, a jak se časem ukazuje, i nefunkčním vratům. Přeskakuju sníženou zídku opodál a po překonání drobné nervozity se odvážím vejít. Otevírá se mi vhled do božské scenérie. Spousta palem, voňavé mandloně, směs uschlých květů, které rychle nahrazují nové. Drobný hmyz a vlastní klima. Sundám si hned batoh, košili a nakonec i boty. Ticho dýchajících porostů mě blaží a přesvědčuje o tom, že si můžu udělat pohodlí. Napodobuju ptačí zvuky a díky tomu si hned uvědomím, že jsem několik dní nepromluvila nahlas větu. Nechybí mi to. Návštěvu nevyhlížím. Konečná? Kde je ta má slavná kapesní mačeta z trhu za dva pesos? Plazím se po čtyřech skrz mohutnou spleť zamotaných větví nízkého temného keře. Napodobuju pohyby stromu, jako když rostl, abych se prosmýkla mezi větvemi. Dokonáno. Jsem bosa, špinavá a žasnu. Uvnitř téhle nedozírné džungle stojí kamenná, studená vila.
V kůži pomalu vařené žáby se v kontextu klimatické krize má generace již narodila, ale až pandemie covidu a rozpoutání rusko-ukrajinské války naplno otřásly naším sebeobrazem. Následný šok a rozčarování způsobily definitivní zpochybnění našich zdánlivě bazálních hodnot racionality a humanismu a apelují na potřebu jejich redefinice. V dílech nastupující generace umělců a umělkyň se toto přehodnocování projevuje zejména obratem k jejich protihodnotám: k romantismu či spiritualitě, nebo snahou o zrovnoprávnění postavení všech aktérů planetárního společenství.
