Původní pojem diskurzu antropologie zavedený na začátku minulého století Arnoldem van Gennepem, později převzat a rozšířen v 60. letech Victorem Turnerem, popisuje stav přechodu, pomezí lidské identity v průběhu rituálu; člověk vstupuje rituálem do procesu proměny a na neurčitý čas pozbývá svoji původní skutečnost, aby byla postupně nahrazena novou.
Tento práh vlastního určení je obrazem práce Lucie Papčo. Médiem klasické analogové fotografie se vší její fetišizovanou materialitou transformuje přirozená krajina do abstraktních obrazů, z dálky domnělých monochromů, které až při bližším kontaktu skýtají možnosti postupného rozečtení.
Obraz přírody, zcizen a enigmaticky zatemněn přeexponováním fotografie, postupně získává novou formu, stejně tak i obsah v retinálním vjemu diváka. Mimo něj neexistuje a postrádá smysl. Čtení krajiny tak skýtá pokaždé jinou nuanci uchopení toho, co by jinak mělo být zcela jednoznačné.
