Barvě je věnováno mnoho knih (Jmenuji se Červená), barvou jsou označovány žánry (červená knihovna, filmy bílých telefonů), barva může vyjadřovat názorovou pozici nebo ideologii (zelená, rudá, hnědá, bílá). Jedná se o fenomén, kterým pojmenováváme a interpretujeme svět. Barva je současně nestálá, fluidní, přestože se ji snažíme exaktně označit, měřit, ukotvit. Je plně závislá na našem vidění a na svém médiu. Tato výstava se obrací k modré, která se pojí s naší postinternetovou situací, se zaměnitelností virtuálního a reálného světa, ale která je také barvou oblohy, vody a nekonečna a ovšem i barvou konceptu evropské integrace, pravice či represivních složek státu.
Projekt Jany Bernartové vychází z jejího dlouhodobého zájmu o fenomén barvy, z jejího zaujetí tím, jak se nám barva jeví v různých technologických a kulturních souvislostech a jak ji ovlivňují fyziologické limity našeho vnímání. Tato výstava je v určitém smyslu vyvrcholením autorčina zájmu, neboť svůj umělecký výzkum rozšiřuje o kurátorskou činnost. Jana Bernartová oslovila umělce a teoretiky, aby pro výstavu vytvořili speciální „věc o modré“. Často je nechala fluktuovat mezi teorií a uměleckým vyjádřením, respektive rozpouštěla hranice těchto oblastí. Text tak není určený jen pro papír, pro čtení, ale dá se i zfilmovat nebo zperformovat. Zvuk se dá analogicky vnímat jako barva. Výstava je kolektivní diskusí nad tématem modré barvy.
Název Love, Death &Blue parafrázuje populární seriál z dílny Netflix, jehož epizoda Zima Blue vypráví o umělci, který hledá usilovně smysl umění a života, a proto putuje po stylech a identitách: opouští realistické zobrazení, nachází abstrakci, nachází modrou, transformuje se z robota v člověka a zpět. Stejně tak výstava chápe modrou jako výchozí barvu digitálního věku a pracuje s ní od škály analogového tisku, artefaktu až k digitálnímu zobrazení, modrému zvuku, modrému světlu, modrému pozadí jako prázdnu, které slouží k dosazení libovolného obrazu či konceptu robota a jeho práv. Jednotlivé pomyslné kapitoly výstavy přechází od tématu zobrazení digitální barvy, která je vždy závislá na svém zobrazujícím médiu a nikdy není přesná, k tématu zvuku jako nosiči barvy nebo zvuku bez obsahu. Další vrstvou je uvažování o modrém vyzařovaném digitálním světle obrazovek. Toto vysoce energetické viditelné světlo (HEV) je rovněž esenciální součástí našich životů, kdy zatím nevíme, jak přesně náš organismus takové světlo absorbuje a nakolik může být škodlivé nebo prospěšné. Modrou výstavní platformu uzavírá text, který promýšlí možnost, nakolik je naše chování přednastavené a zda nejsme roboty.
Teoretik práva Petr Agha pro výstavu připravil text Black Box Society, kde o lidské jedinečnosti přemýšlí jako o biologické konfiguraci. Stejně tak jako jsou konfigurovány stroje, může být současnost přechodovou událostí v evolučním měřítku. Instalace digitální umělkyně Jany Bernartové rozšiřuje cyklus Tekuté krystaly RGB, který propátrává možnosti zobrazení barev. Výchozí úvahu o tom, že digitální barva není ve svém zobrazení nikdy přesná, a naopak existuje v tisíci inkarnacích, posouvá současná výstava k analogovému soupeření.
„Tradiční“ grafiky spojené s barevnými tabulkami, které slouží ke kalibraci tištěných výstupů, se podobně jako zdánlivě dokonalý systém PC digitálních barev snaží překročit hranici přesnosti svého média. Zvuková instalace multimediálního umělce Milana Guštara 50/60 pracuje se signály bez užitečného obsahu. Atomy a molekuly všech látek neustále vykonávají chaotický tepelný pohyb, šum je tedy vlastní veškeré hmotě. Podle tvaru frekvenčního spektra jsou druhy šumu na základě analogie se světelným spektrem označovány barvou. Bílý šum má spektrum rovnoměrné, šumy na červené straně spektra mají energii soustředěnou v nižší frekvenční oblasti, u šumů z modré strany spektra je maximum energie v oblasti vysokých frekvencí.
V současném digitálním věku přibylo k našim životům a běžným světelným zářením i modré světlo vyzařované obrazovkami. Nový fenomén podrobuje performativnímu uvažování teoretička Jana Horáková. Video instalace Blue Dance (2016) Filipa Kopeckého přivádí diváka do dvě hodiny trvající performance. Tanečník ztrácí svou anonymitu, opouští běžnou situaci klubu či večírku a nepřetržitě tančí v galerii. Modré plátno asociuje virtualitu, změnu kontextu prostoru a naznačuje postprodukční možnosti současnosti. Nejnovější částí výstavního souboru je fotografie Evy Rybářové, kterou koncipovala společně s Janou Bernartovou. Fotografie s názvem Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se ta modř podobá víc obloze nebo moři vznikla pro vizuál aktuálního programového čtvrtletníku Galerie TIC jako jakýsi druhotný komentář k výstavě o modré. Půvabná, třpytící se, ale prázdná matrice je trefnou metaforou virtuálního světa.
