Tvorba Pavly Malinové poslední době osciluje a výrazně se obrací k médiu kresby. Kresba pro ni byla vždy pokusem „průzračně“ formulovat vlastní prožitky. Dodává jí pocit jistoty a uhranutí. V kresbě ovšem spatřuje možnosti, jež jiné médium nenabízí. Preciznost linearity ji umožňuje otevřít otázku detailů a celku. Práce autorky se vyznačují bohatou formativní hrou s prožitkem, který je základem její imaginarity. Toto tavení, přeskupování a formování tvarosloví popírá perspektivní či racionální uvažování. Je to svět, který je vybudován na metaforických pozicích a obalený do ironického hávu. Je vidět, že autorka miluje všechno to, co je hybridní, jiné, především kreativní. Má ráda masky, převleky, pohádky, bizarnosti, absurdity, dada, kulisy, filmy (Lynch, Kubrick…).
V těchto kulturně – sociálních fenoménech hledá podněty pro svou tvorbu. Ukazuje střet možných realit s „absolutní“ imaginací. Kontradikce forem produkuje určitý druh napětí. Svoboda kreace utváří obrazovou formu. Práce z posledního roku spojuje téma vody jako živlu, který očišťuje „kruté“ prožitky reálného bytí. Pavla Malinová chápe vztah k realitě jako tekutou přitažlivost. Její antropomorfní tvary zastupují „tupost“ reálného a viděného. V tematickém zaměření na vodní živel se cyklus obrací k tvarovému zjednodušování do podoby symbolů. Tato symbolika má širokou základnu v kulturním tvarosloví klasické moderny 20. století a také zabíhá až do oblasti antické architektury či lidových vzorů. Mnoho kreseb vytváří jako základní esenciální vyobrazení mužské a ženské typologie. Tyto amorfní tvary sjednocuje v jeden celek.
Z části znevěrohodňuje jejich čtení a formální typologii. Při podrobnějším zkoumání divák může nalézt formy, jež se vyskytují v „reálném“ životě, ale jsou zásadně přetvářeny a abstrahovány. Důležitým tématem antropomorfních tvarů je práce s páteří jako opěrným bodem lidské tělesnosti. Další biomorfní útvary expandují v barevné gejzíry struktur – pohledovosti zobrazovaných příběhů. Často se jedná o surrealistickou obrazotvornost či o protikladné zásahy do příběhu, který se stává esencionálním archetypem. Objevují se zde stély různého druhu či architektonické detaily, které jsou pokryty zjednodušeným geometrickým reliéfem a vytvářejí tak svým opakováním nezaměnitelný kresebný dekor. U Pavly Malinové se výrazně střídá ambivalentní problematika zobrazování tvarů. Na jedné straně zde máme návrat k neogeometrickým a sociálně kulturním odkazům, na straně druhé antropomorfní tvary lidských postav vytvářejí na ploše papíru svůj nezaměnitelný a často těžce „ojedinělý“ čtený příběh.
