Monika Žáková uzavřela v roce 2012 studium pražské Akademie výtvarných umění souborem maleb, jejichž abstraktní jazyk odkazoval na jedné straně k autonomní problematice obrazové formy, na druhé straně ke geometrii přírody. Protože se zpětně jeví jako „předjímaná budoucnost“ a protože zároveň rozvíjel témata a řešení, jimž se Žáková věnovala už dříve, můžeme dnes s relativní jistotou tvrdit, že jde o umělkyni s pevně zakotveným programem, do jehož kontinua pozvolna vstupující nové obrazové prvky a významové akcenty. Dojem nepatřičnosti bychom neměli, ani kdyby nové obrazy postavila vedle starších, kdy by bylo vidět, že i když vypouští některé vyčerpané motivy, např. pavoučích sítí a krystalických struktur, novými motivy na ně plynule navazuje. K obrazům Moniky Žákové (*1987) bychom mohli nabídnout různé interpretační klíče.
Dobře zahlédnout lze například relační strunu napnutou od jejích obrazů k modernismu. Odvíjí se z ní jak rejstřík elementárních obrazových prvků, tak poškozenost barevných ploch, jako by mimoděk naznačující, že vztahování se k modernismu je vždy svého druhu imaginativní archeologií, díky které se nám do rukou dostávají fragmenty, jejichž celek lze již jen domýšlet. Toto – spolu s akcentací přírodního řádu – umožňuje rovněž čtení skrze tradiční romantické kategorie. Žákové je ale možné nabídnout také interpretaci osobnostně psychologizující. Ve srovnání s expresivní malbou jejího životního partnera Vladimíra Houdka, s nímž Žáková už delší dobu prohlubuje zajímavý umělecký dialog, je pro ni příznačné, že rukopis potlačuje až za hranici zřetelnosti. Mnohem více zato dbá o pregnantní, umanutou výstavbu výjevu, přičemž pečlivost formálně kontrastuje s výše zmíněnými oděrkami a ošoupanostmi.
Ve skutečnosti ale i tyto nedostatky podléhají kontrole, což z maleb Moniky Žákové činí jednotky svědomité hry s obrazností řádu a náhody. Monika Žáková tak nikdy neztrácí vládu nad tím, co se s obrazy děje a jak vypadají. Potřebu v maximální možné míře ovládnout matérii, jejíž prvotní beztvarost může považovat za neposlušnost, by pak bylo možné přičítat osobnostním rysům autorky. Žádná z těchto interpretací není klíčem k celku její práce, který jako by měl jedné či druhé unikat, zůstat nedoslovný a otevřený balancování mezi vyprázdněnou estetickou hrou plochy a prostoru na jedné straně a asociativní či kontextuální obsahovostí na straně druhé. A právě v tom lze spatřovat sofistikovanost této velmi jemné práce.
