Orientace Pavlíny Fichta Čierné na kulturologické přístupy předznamenávala vlnu tvůrčího i teoretického zájmu o oblast genderu a feminismu v naší postsocialistické realitě druhé poloviny 90. let. Autorka je ovšem solitérní osobností slovenského umění, která naznačenou ideovou oblast pojímá výrazně autonomně. Koncepce výstavy „uvažuje“ o dvou výpovědních liniích, jež jsou v její tvorbě dlouhodobě přítomné.
První z nich lze zjednodušeně označit jako dokumentaristickou, neboť zaznamenává autentické zpovědi aktérů stojících ve fascinujícím průsečíku pozic outsidera a „hrdiny“. Navzdory nepochybnému společensko aktivistickému rozměru, který upozorňuje na obligátní stereotypy a předsudky, autorka nevyužívá aktéry k vyjádření jasných sdělení či postojů, ale zprostředkovává realitu v její nejednoznačnosti a heterogenitě.
Druhý z jejích přístupů má performativní charakter: Fichta Čierna různými způsoby prověřuje svůj vlastní subjekt, své emoce a sebepoznávání. Slovní komentář prvního modu nahrazuje záznam autorčiných fyzických prožitků jako je závrať, strach nebo chuť jídla, vyžadujících divákovu absolutní účast.
