Jednou jsem během semináře performance pod vedením Vladimíra Havlíka strávila tak dlouhou dobu zakreslováním drah padajících listů, až se moje ruka stala listem, který se stále znovu vracel na větev.
„Když se Gertruda Steinová později snažila vylíčit principy své tvorby, mluvila o souvislé přítomnosti obsahující více a více čehokoli a více a více začínání a začínání a začínání.“*
Vladimír Havlík se stále často vrací ke svým raným dílům z osmdesátých let. Pokud se nevrací, ukazuje se, jak důležitým tématem je pro něj čas a reflexe jeho ubíhání projevující se mimo jiné i zráním, šednutím a vadnutím.
Zároveň je jím ale také oslava, romantické gesto darované přítomné chvíli. Růže jsou k tomu ideálním partnerem. V osmdesátých letech dělal z růží objekty, jednu pokusně zasadil do olomoucké dlažby. Spolupracuje i s dalšími rostlinami, případně se sám sází jako strom nebo pracuje se sobě vlastním porostem. Zasáhla mě jeho performance během uničovského fotofestivalu, při níž si nechal nabarvit šedé vlasy na hnědo a stal se tak téměř identickou kopií sebe samého o tři desetiletí mladšího. Na narozeninových fotografiích s darovaným pugétem se dokáže tvářit jako řezaná květina, která zodpovědně přidává slavnostnost slavnostním okamžikům vlastního životního jubilea.
Jan Krtička vytváří hlasové architektury napnuté mezi repráky. Jeho multikanálová zvuková instalace je tentokrát spouštěna pohybem návštěvníků, kteří mohou svými těly rozprostřít větu z Gertrudiny básně Sacred Emily do efemérního chrámu přítomnosti, v jehož nikách tiše voní Vladimírovy růže.„Je to trochu rekonstrukce hipísácké utopie a trochu dekonstrukce skalní moderny.“** Opakující se slova znějí Brně jinak než opakující se slova kdekoli jinde. Zvláště pokud označují přírodniny.
*Jindřich Chlupecký, „O Gertrudě Steinové“, in: Gertruda Steinová, Vlastní životopis Alice B. Toklasové, Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968, s. 216.
** Vladimír Havlík na fb chatu.
