Zážitková báze uměleckých děl je vždy založena na interakci. V dílech Oldřicha Moryse je divák často mírně intimně konsternován a následně prožívá katarzi. Již v celé řadě prací se autor pohrává civilním způsobem s interakcí a performance, reaguje na prostor, jeho součásti i blízké okolí (Pěkná blbost, 2012, Soused, 2011, Kapesní instalace, 2011, Hlazení 2010).
Divák je k participaci vyzýván, nebo se tak děje tajně (Praní, 2011). Oldřich Morys balancuje na tenké konstrukci instalací a interakcí, zkoumá nejen reakce diváků ale i vlastní limity (Pěkná blbost, 2012, Autoportrét, 2011). V site specific projektu Součástí kresby procházíme úzkým koridorem jako ze scény ve filmu V kůži Johna Malkoviche, na jehož konci se nám může vybavit scéna z dalšího filmu Matrix, kdy se Neo rozhodne vstoupit na vlastní nebezpečí do neznáma.
V prostoru galerii se ocitáme v podobné situaci, rozhodujeme se, zda vstoupit do tajuplného díla a zažít, co nám autor připravil. Důležitým prvkem je moment překvapení, labilita, křehkost, odvaha dívat se na obnaženou podstatu věci a být přitom nad věcí.
