Výstava propojuje dvě umělkyně z odlišných kulturních kontextů, Terezu Holou z České republiky a Onongua Enkhtur z Mongolska. Jejich umělecký dialog vyrůstá z hluboce zakořeněného vztahu k přírodě a půdě, ze které člověk čerpá obživu, ale současně do ní také symbolicky i doslovně vrací to, co přijal. Tento vztah – cyklický, transformační a v jádru rituální – je výchozím bodem výstavy. Odkazuje ke zkoumání role hmoty, těla a obětiny v kulturně odlišném, a přesto sdíleném uvažování o životě.
Základním rámcem instalace jsou dožínky a mongolské rituály tahilga, svátky vděku, zrození a přechodu. Tyto obřady, jedny oslavující konec sklizně, druhé odvíjející se od rytmů stáda a darů mléka, vycházejí z přesvědčení, že příroda je živý a posvátný systém, s nímž člověk nevstupuje do jednostranného vztahu spotřeby, ale do duchovní výměny. Historicky byla obětina prostředkem navázání či udržení vztahu s přírodními nebo transcendentními silami. V různých kulturách (včetně středoevropské a středoasijské) šlo nejen o přírodní suroviny (obilí, mléko, voda), ale i o čas, práci, a také tělo. V současném uměleckém kontextu se tato praxe znovu objevuje, i když zbavená doslovného náboženského rámce, ale o to silněji nabitá environmentální symbolikou.
Vzájemnost se v dílech obou umělkyň neodehrává pouze na symbolické úrovni, ale je přítomná přímo ve způsobu práce s materiálem. Obě autorky pracují s přírodninami (tráva, sláma, hlína, kůže) nejen jako výtvarnými médii, ale jako znaky v komplexním systému výměny mezi krajinou, tělem a kulturou. Ve výstavě se zlatavé sluneční kotouče z pšeničných klasů Terezy Holé propojují s travními copy a shluky organických tvarů Onongua Enkhtur. Obraz obilí jako zdroje obživy se tady setkává s obrazem trávy jako živého materiálu a s představou prostoru, který něco přijímá, uchovává i vydává. Vzniká vizuální jazyk, v němž se zemědělská práce, tělesnost a přírodní cykly vzájemně prostupují.
Objekty jsou záznamem práce a také dějištěm proměny: z trávy se stává výživa, z výživy tělo, z těla opět součást krajiny. Transformace, ať už biologická, rituální nebo symbolická, je ústředním motivem výstavy. Hranice mezi hmotou a duchem se zde nerozděluje, ale rozplývá v procesu. Stejně tak díla obou autorek v instalaci organicky prorůstají jedno skrz druhé, bez ohledu na individuální autorství, s vědomím, že „vše je jedním“.
Pro Onongua Enkhtur je akt pletení zároveň tělesnou a vztahovou zkušeností. Rytmus a gesto zaplétání vlastních vlasů přenáší do zaplétání trávy a jejího následného proplétání do větších struktur během performativních akcí. Dle slov autorky, jsou vlasy její anténou - prostředníkem spojení s přírodou. Samotnému získávání materiálu pro pletení přitom předchází gesto respektu: při sekání trávy autorka žádá přírodu o svolení. I tento zdánlivě jednoduchý akt ukazuje, že odebrání živého materiálu není chápáno jako samozřejmost, ale jako součást vztahu, který předpokládá určitou formu reciprocity.
U Terezy Holé se její praxí opakovaně prolíná téma nasycování lidstva a odpovědnost spojená s neúměrným vytěžováním přírody a jejích zdrojů. Tato závažná společenská otázka se v jejích dílech propojuje s intimní rovinou ženské tělesnosti a mateřství, ohledávání hranic vyčerpávání vlastního těla, ale také hledání zdroje vlastního, nejen fyzického vyživení. Tělo se zde podobně jako krajina stává místem, z něhož je možné čerpat, ale které zároveň není bezedným zdrojem. Péče, výživa a reprodukce se proto neoddělitelně spojují s otázkou míry, vyčerpání a odpovědnosti.
Instalaci Taken and Given je možné interpretovat také jako současnou ozvěnu předkřesťanského rituálu polapení „obilného ducha“, jak jej ve svém antropologickém díle Zlatá ratolest popsal James George Frazer. Podle tradovaných představ životní síla úrody během žní ustupovala před kosami žneců, až se koncentrovala v posledním neposečeném stéble či svazku klasů. Ty byly splétány do antropomorfních podob, v nichž se měla životní síla úrody zachytit a přetrvat.
Tato představa nachází jednu z možných paralel v objektech Terezy Holé, jejichž podoba osciluje mezi obilným klasem, tělem a nositelem životní síly. Ambivalentní charakter dožínek, v nichž se akt sklizně a symbolického násilí propojuje s poděkováním za úrodu a její další pokračování, autorka navrací v současné zobjektivizované podobě.
Specifická umělecká zkušenost Onongua Enkhtur vyrůstá z nomádského způsobu života na mongolské stepi závislého na přírodních cyklech. Její práce vychází z vědomí, že život člověka i stáda je zde bezprostředně propojen s proměnami krajiny, dostupností vody, trávy a dalších zdrojů. Její díla zároveň reagují na dopady lidské činnosti na přírodní procesy a otevírají otázky péče, reciprocity a vzájemné provázanosti člověka s prostředím, v němž žije. V tomto ohledu se její zkušenost setkává s praxí Terezy Holé: obě prostřednictvím materiálu a těla upozorňují na to, že přijímání z přírody vždy zároveň znamená vstup do vztahu, který předpokládá odpověď.
Výstava tematizuje také mezistupeň mezi přijímáním a odevzdáním. Prostor, který lze chápat jako etické pole napětí, v němž dar není aktem štědrosti, ale nese v sobě také aspekt závazku a vzájemnosti. Volně rozvíjí myšlenkovou tradici daru jako společenského a duchovního kontraktu (např. dle formulace Marcela Mausse), kde dar není nikdy zcela bez očekávání, ale vytváří síť závazků a vztahů, jež udržují komunitu i rovnováhu s okolním světem. V takovém rámci se dar, a jeho obměna v podobě obětiny, nejeví jako izolované gesto, ale jako součást širší ontologie vzájemnosti mezi člověkem a přírodou. Autorky svými díly napovídají, že schopnost vnímat dar jako závazek, je klíčovým prvkem environmentální citlivosti. Nejde pouze o návrat k tělesnému prožívání, ale o proměnu hodnotového rámce, ve kterém přijímání není automatickým právem, ale vyžaduje vědomí odpovědnosti a připravenost na výměnu. Ať už fyzickou, symbolickou, nebo kulturní.
