Místo jinakosti, všeho i ničeho, khora, se ve výstavě Terezy Kalousové a Eriky Velické vynořuje ve formě odkazující k architektuře řeckých chrámu a divadel měnících s v poušť, nebo naopak. Vize asklepiových chrámům, kde nemocní ve společnosti hadů snili své léčebné metody se prolíná se vzpomínkami na reálná místa nečinnosti. Momenty prázdna a kontemplace. Ve vedru. Za ryčení cikád. Na poloostrově spojeném s pevninou jen úzkým bahnitým pásem pokrytým tenkou vrstvou soli. Obláčky vlny zachycené na trnech a klaccích a vyválená hnízda pod skroucenými větvemi nízkých dřevin připomínají přítomnost ovcí neurčenou v čase.
Horký vzduch se sem tam rozechvěje mávnutí křídel hmyzu, jindy občerstvujícím závanem od moře. Každý krok způsobí rozskákání množství kobylek a praskání travin. Osamocená vypravěčka ve své hlavě komponuje satyrské hry.
Podoba instalace formálně těží z původního zaměření obou autorek v případě Terezy Kalousové se jedná o architekturu, v případě Eriky Velické o sochařství. Propojuje je citlivý způsob zacházení s prostorem jako prostředím a tematická příbuznost jejich uvažování. Architektonické řešení vstřebává prvky galerie: schody do snížené části galerijního prostoru určují dimenze tribuny jejíž jsou součástí, stejně jako se tvarosloví kamenné podlahy promítá do podlahy z keramických oktagonů navrhované autorkami, klenba se stává nebesy.
Ta jsou jediným barevným akcentem výstavy, hlavním motivem se stává výrazná práce s materiály v jejich surové podobě. Keramika zůstává bílá, neglazovaná, tribuna vybudovaná ze dřeva potaženého cementem dutými zvuky přiznává svou kašírovanou podstatu, škvíry mezi dlaždicemi vyplňuje písek.Těmito prostředky se snaží autorky vybudovat vytržené místo, vznášející se v mezeře, kterou galerie v centru města jistě může být. Prostor pro kontemplaci a snění nad léčením a znaky, nebo jen sdílením prázdnoty.