Umělecká práce dokáže mnohdy překvapit. Ani ne tolik formálními experimenty jako spíše tím, jaké sdělení v sobě umělecké dílo ukrývá, přičemž svou formou odkazuje k jinému obsahu, k jiné umělecké tradici. Tato poučka se týká i zde vystavené fotografické série Marka Šefrny Výsledný obraz reality je velice přesný. Tyto poněkud fádní zvětšeniny, svým rámováním a výběrem tématu odkazují ke specifické české fotografické tradici reprezentované uměleckou dvojicí Martin Polák a Lukáš Jasanský nebo snímky Markéty Othové.
Nejlépe je možné tuto provázanost vysledovat ve fotografii přechodu pro chodce s kusem chodníku a částí domu. V jejím středu se nachází louže a nad ní okénko suterénu. Jedná se o poněkud banální až směšný záběr. Proč by si někdo vyfotil tak nevzhledné a nedůležité okno? Tento obdélník plastu a skla se výrazně nehodí k fasádě, k chodníku, ani ke kusu zachycené silnice. Nebo snad chtěl fotograf na snímku zachytit louži? Možná že ano. Pokud se rozhlédnete důkladněji, postupně na všech vystavených snímcích odhalíte nějakou tu louži či loužičku. Ano je to tak, navštívili jste výstavu louží.
To že formálně tyto snímky odkazují k fotografické práci již zmíněných autorů, je vedlejším produktem této série. Stejně jako mnoho dalších asociací, které vás mohou s loužemi v současnosti napadnout – například klimatická změna, nedostatek srážek, negativní vliv člověka na životní prostředí atd. I když je Marek za všechny tyto asociace rád, přeci jen se neshodují s jeho originálním záměrem. Snímky, na které se díváte, jsou především fotografickým záznamem jeho performativních zásahů do veřejného prostoru.
Marek je pořídil poté, co během jednoho pozdního jara na vysušených pražských chodnících vytvořil napodobeniny louží. Do větších či menších prohlubní nalil vodu a následně pomocí prstů, houbičky, spadaného listí, suchých plodu a semínek vyrobil jejich zdařilé imitace. Můžeme dokonce mluvit o věrných maketách pražských louží.
Marek si totiž místa pro své performativní zásahy nevybíral náhodně, realizoval je na místech, kde se louže během dešťů pravidelně vytváří.
Umělecká produkce některých autorů nás stále dokáže znejistit a překvapit, a Markova práce je jednou z takových. Na jednu stranu rozvíjí specifický druh hry, vystavěné na nezávazném osahávání veřejného prostoru, vedoucí k imitaci nedůležitých a banálních situací, jakými jsou makety louží. Na druhou stranu, má tato hra své jasné a smysluplně ukotvení v kontextu umění, asociuje nám umělecká díla nedávné minulosti a zároveň nám připomíná závažná témata dnešního světa.
