Wild Wild Beast je čtyřdílná audiovizuální série, která vznikla v koprodukci s internetovou platformou pro současné umění ArtyčokTV. Jedná se o výsledek spolupráce kolektivu D’epog s filmařkou Marií Šprincl a scénografem Matějem Sýkorou. Na půdorysu hororového acid-westernu tematizuje kolaps západní civilizace. Fiktivně dokumentární autoreferenční rámec zákulisí života hereckého souboru střídá trashová retro-estetika, skrze kterou toto filmové mini dílo pokládá otázku, kde jsou hranice lidskosti a co odlišuje institut člověka od zvěrstev, jež je schopen páchat.
Projekt vzniká v koprodukci s internetovou platformou pro současné umění ArtyčokTV
WILD WILD BEAST /PART I/
„Milkshake namíchaný z road movie, acid westernu, soap opery, queer fantasy a mockumentu. Namixovaný jako nejkvalitnější rajčatový džus v Bloody Mary, kterou večer u ohně popíjí TOM OF FINLAND sedící na Moravské Sahaře.
Krev, láska, sex, slzy, tanec, rtěnka, chlast, country, sekery, stetsony a klondajky, bílý vigvam v temné noci, genderově vyvážení cowboys and cowgirls, CENTAUR GIRL BOSS, neposkvrněné početí, těhotný Radim, Zuzka sekající dřevo, Magdiny boky v rytmu hula hoop, Janetiny perly sviním, Luciiny slzy, Zdendův PowerPoint, Matyáš na sekačce.
Jiný příběh Alvina Straighta. Síla nehybnosti. WE’VE GOT THE POWER. Poslední kapka. Perla ze zrnka písku. Nekonečný příběh.
WHERE DID YOU COME AND WHERE DID YOU GO, COTTON EYE JOE? Kdo zachrání tento svět? Neposkvrněné kentauří mládě.
HOWGH.“
(c) Zuzana Janečková
WILD WILD BEAST /PART II/
Zatáčky plné objektů
„Druhá část video série divadelní skupiny D’epog s názvem Wild Wild Beast, která se dala všanc rukám filmařky a střihačky Marie Šprincl, nese podtitul jako ze Tří pokusů prozaika a dramatika Petera Handkeho. Tento podtitul zní: O tužce, židli a talíři. Osobně bych přiřadil do výčtu ještě Ježíše, jehož příběh je zde také mocně uchopen a vyprávěn. Název z kategorie půvab sám.
Pět divokých bestií (aspoň v této video sérii) z brněnské skvadry, která s oblibou přeskakuje mezi různými formami, jazyky, prostory a médii, avšak je přednostně divadelní úderkou, se ve zdánlivě volném sledu podrobilo až warholovským sólovým výstupům před kamerou v podobě „screen testů na téma“, aby jejich výpovědi byly smontovány do přelévajícího se vyprávění o předmětech a krutých historiích s nimi spojených. Předmětech možná latentně nevinných, od nichž takřka nic bestiálního nečekáme, které jsou domácím objektovým slabikářem všedního dne, ale zde jsou spojeny do příběhů ve značné míře svázaných elementem násilí, boje, škůdcovství a snad i přímého sadismu. Na půdorysu jakýchsi vyabstrahovaných figur, jako z imitace westernu, se pět anonymních postav v kovbojských košilích věnuje imaginativní naraci bez přímého zobrazení. Nic není doslovně zobrazeno, jen divákova představivost dostává mocné krmivo. Mezi jednotlivými výpověďmi či snad až přímo výslechy nejsou jasné vazby. Autorka užívá několika silných režijních chmatů – výpovědi před jejich jasnou tečkou trhá, tváře aktérů vizuálně deformuje do podob digitálních netvorů nebo snad přímo démonů, ale hlavně mezi samotnými bloky nebuduje jasné motivické mosty, avšak cosi jiného – každý samostatně odklání do ztracena po zatáčce, jejíž konec je kdesi za zákrutou či rohem, a nevím, zda cesta výpovědi je pak zaslepena či naopak pokračuje po dlouhé cestě dále. Máme možnost zahlédnout jen úsek, výřez čehosi širšího. To stačí. Anebo nestačí.“
(c) Lukáš Jiřička
