Nad minulými kolážemi Kateřiny Zochové (1986) jsem si zkoušel představit, co pro ně znamenaly polštářky prstů, jimiž posouvala ústřižky fotografií po skle skeneru. Uspokojivé pro ni bylo, když nalezla polohu, kdy jednotlivě působily nahodile, ale v sérii jako kontrolovaná abstraktní mikronarace. A jako by v tom musela být důležitá nervová zakončení prstů – dotknutí se fotografického papíru a sklouznutí po skle o tu nejmenší vzdálenost, v níž lze zahlédnout návaznost i přerušení.
