Matouš Lipus se ve formě i námětu svých soch často vydává do minulých epoch, aby zde hledal ustálené motivy i tvarové excesy, které aktualizuje do současné ikonografie. Jeho sochy jsou vytrženými atributy z „dějin umění“, které se buď zcela osamostatňují, nebo propůjčují původní formy pro vyjádření aktuálních kulturních a sociálních témat. V konTextu Galerie TIC vytváří Matouš Lipus vlastní ikonografii moravsko-českého mysteria. Ironie, eklektika, hybridnost, pověrčivost, která propojuje dva kulturní světy, vychází z místního duchovního klima moravského katolicismu a pozdně gotický středověkých forem.
Zdá se, že soudobé umění se snaží hledat svoji současnost v dílech kánonu modernistického umění. V tomto smyslu se v nejširším rámci jeví přítomnost díla Stanislava Kolíbala jako základní zdrojové pole formálního výzkumu současného sochařství – jakýmisi nápadnými trhlinami nám tak pomáhá porozumět právě sochařství zcela současnému a naopak. Zdá se také, že v určitém smyslu doba dematerializovaného umění pomalu končí. Do popředí se dostává specifický způsob sochařského myšlení, a to bez ohledu na samotnou
materialitu díla nebo jeho médium.
