Výstavní projekt Dušana Zahoranského reaguje na místní kulturní kontext, a to hned v několika rovinách. Tou nejzjevnější je umístění děl Dalibora Chatrného do výstavy. Z rozsáhlé a mediálně rozmanité tvorby tohoto významného brněnského umělce byl pro danou příležitost zvolen soubor fotografických intepretací perforací a okreslováním. Chatrného zásahy poutají lehkostí a citlivou nápaditostí, s jakou doplňují výchozí obrazové motivy. Jedná se spíše o upozornění na dílčí linii, detail, než o transformaci předlohy. S ohledem na Zahoranského dlouhodobou práci s textem se nabízela orientace na Chatrného letteristické práce, tato volba se však zdála poněkud ilustrativní a doslovná.
Povaha fotografických interpretací akcentuje jiné a možná i podstatnější vazby: důraz na zaujetí a vnímavost vůči vizualitě obrazových či textových východisek. Což v případě přítomných objektů Dušana Zahoranského není jen textový záznam, ale i „ společenská situace“ prázdného sochařského podstavce, sochařská transformace prasklého skla nebo inverzní a reverzní rastr vlka a zajíce z populárního animovaného seriálu. Další odkaz na lokální kulturní fenomény volně směřuje k osobnosti básníka Jana Skácela, jehož pomník má být po opakovaně vypsané soutěži umístěn v parku hradu Špilberk. (Nepřehlédnutelnou podmínkou zadání soutěže je, že se nesmí jednat o abstraktní, ale figurální ztvárnění.) Lyrické slovní spojení Tíseň toho namluví zanesené v úvodním objektu výstavy není přímou citací Skácelovy poezie, ale jakýmsi „anonymním“ poetickým sdělením, které odkazuje k básnickému vyjadřování vůbec.
Odlehčenou glosou k sochařskému zadání plánovaného památníku Skácela a k umísťování sochařských památníků do veřejného prostoru vůbec je pak Zahoranského video v závěrečné části expozice. Záznam autora houpajícího se v obřím přerostlém keři na místě bývalého památníku navíc rozšiřuje spektrum poetického vyjadřování o akci, která je situačním komentářem k diskutovanému problému, jak nakládat s chátrajícími sochařskými objekty ve veřejném prostoru. Specifickou a nejradikálnější intervencí do lokálního kontextu je napojení úvodního objektu Tíseň toho namluví do topných těles galerie, čímž se stává součástí „organismu“ celé této stavby. Vedle archivně pojatého projektu Barbory Klímové Naše věc z roku 2010 představuje výstava Dušana Zahoranského výlučný příspěvek k dějinám lokální kultury, jehož východiskem je tato galerie.
