Titul výstavy Geniální přítelkyně cituje románovou tetralogii Eleny Ferrante, která je velkolepým portrétem vypravěččiny kamarádky. Výstava totiž sleduje fenomén portrétování přátel na příkladu několika současných umělkyň a umělců. Otevírá témata identity, zobrazení i vývoje tohoto tradičního malířského konceptu v „selfie“ současnosti.

Na výstavě v Galerii mladých jsme s ní konfrontováni uvnitř kontrolovaného prostředí jakési naruby obrácené videoinstalace. Jejím jádrem je monolog muže, který je souběžně prezentován ve zvukové i obrazové formě. Jednak jej tedy vnímáme ze zvukové nahrávky monologu, z něhož se stává vnitřní hlas, jemuž nelze uniknout; jednak jej sledujeme v simultánním přepisu zvukové stopy na čtecím zařízení, které nás uvádí do zvláštní situace, kdy se skrze dvojí vnímání textu stáváme možným subjektem jeho interpretace.

Vzájemné sdílení prožitku skrze imaginaci, vyprávění příběhů a sdílení zkušeností je tradiční  metodou psychoterapie, která je používána v analytické psychologii jungiánskeho typu a speciálně v katatymně imaginativní psychoterapii. Prostor, do něhož vstupujeme na výstavě Tanii Nikuliny a Lindy Hauerové s názvem O stromech, medúze a břichabolu je už na první pohled jakousi terapií prostřednictvím imaginace přírody.

Výstava Kateřiny Držkové spadá do frekventovaného oblasti současného umění zabývající se mediální sebereflexivitou. Navzdory tomu, že se jedná o dlouhodobou tendenci vizuální kultury 20. století, je zřejmé, že je potenciál sebereferenčních přístupů nevyčerpatelný.

Výstava Abstraktní stroj je výsledkem jeho aktuálního přehodnocování metodologických i myšlenkových principů práce s malbou, s malířským obrazem. Určité původní vnitřní motivy a motivace, například výhradně praktické ohledávání malby v souvislosti s fenomény práce a strojní
výrobou nebo reflexe průmyslové dimenze obrazu-objektu v současném vizuálním světě, zůstávají pro autora nezměněné, i přesto, že není nutné je v současných obrazech hledat.

Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu. 

Zdá se, že základní vlastností reality je čas od času nás prověřit a změnit styl hry. Narušení dosavadních pravidel je dáno jak technologickými proměnami platformy sociálních interakcí, tak mediálně intenzivními vnějšími tlaky. Na místě je „technorealismus“. Současná informační a technologická akcelerace společnosti vyvolává potřebu nové identity, ale i stability. Momenty dezorientace, kdy smysly a hledání významu běží na vyšší obrátky a záložní motory se zapínají, otevírají další kapitoly života. Dezorientace tak může účinkovat jako výjimečná příležitost ujasnit si vlastní pozice ve společenských strukturách a svůj vztah k světu. Tedy jako východisko ke znovuzískání orientace. Stav „perplex“ pak nepředstavuje selhání, ale podnět pro upgrade, či alespoň update.