Základními prvky tvorby Maxe Dvořáka (* 1990) jsou text a vyprávění, konkrétně promluva anonymních aktérů. Na výstavě v Galerii mladých jsme s ní konfrontováni uvnitř kontrolovaného prostředí jakési naruby obrácené videoinstalace. Jejím jádrem je monolog muže, který je souběžně prezentován ve zvukové i obrazové formě. Jednak jej tedy vnímáme ze zvukové nahrávky monologu, z něhož se stává vnitřní hlas, jemuž nelze uniknout;
jednak jej sledujeme v simultánním přepisu zvukové stopy na čtecím zařízení, které nás uvádí do zvláštní situace, kdy se skrze dvojí vnímání textu stáváme možným subjektem jeho interpretace.Projekt kombinuje a přetváří strategie videoinstalace a rozhlasové hry, přičemž cílí na naši maximální koncentraci na text. Představuje specifickou formu filmu: tekoucí text se při četbě překládá v pohyblivý obraz, který si tvoříme, chtělo by se říct „pouštíme“ v hlavě.
Skrze monolog neznámého muže autor analyzuje konkrétní „pokřivenost“ charakteru člověka, který je schopen jednat zcela sobecky a zároveň si toto chování interpretovat jako nejlepší možné, a navíc k němu vést i další osoby. V podstatě se tak jedná o komentář ke společnosti pozdního kapitalismu, která tento typ chování staví jako normu.
