Romanu Štětinovi se daří vystihnout zvláštní situaci vnímání, kdy je autenticita – například společné zobrazení nebo synchronnost obrazu a zvuku – „nemístná věc“. Jedná se o zaznamenávání skrytého aparátu rozhlasové tvorby. Studia, techniky, personálu, tj. všeho, co jako posluchači „nepotřebujeme“ vidět. Nastává opačná problematizace našich recepčních stereotypů, než jakou jsme zvyklí podstupovat: namísto asynchronicity obrazu a zvuku se stává překvapivou právě jejich souhra. Dochází nejen k rozšíření vjemů, ale také k transformaci stávajících, jako při přechodu od němého filmu ke zvukovému. Oproti tomuto příkladu v autorových videích a filmech ale nedochází k „adekvátnímu“ přizpůsobení původního média inovovanému, rozšířenému režimu. Jako bychom do filmové projekce souběžně pustili spontánně pořízený audio záznam celého natáčení.
Na výstavě jsou zastoupena autorova nejnovější videa Jazykolam a Bez názvu (Odezva), z nichž byl pouze Jazykolam prezentován v rámci projekce v kinosálu. Mimochodem tato konstelace – reflexe média rozhlasu od vizuálního umělce promítaná v klasickém kinosále – vytváří pro autora příznačnou skrumáž mediálních a oborových aparátů, která nás soustavně ponouká, abychom ji zkoušeli rozmotávat.
Nejde jen o to zobrazit „neviděné“, autor navíc inscenuje rozhlasové profesionály v absurdních činnostech, rozehrává jejich rutinní bravuru v nemístných situacích. Vypreparovaná automatičnost běžných úkonů tak získává performativní dimenzi.
Střihačka Jitka Borkovcová nezpracovává autentickou rozhlasovou nahrávku, která by měla jít do vysílání, ale „bezúčelně“ stříhá přeřeky v jazykolamu. Vidíme, jak se na pravý pás navíjí hotový bezchybný sestřih, ale už nemáme možnost si jej znovu poslechnout. V Odezvě se pokouší rozhlasový redaktor, reportér a moderátor Tomáš Černý (shodou okolností stejný redaktor, který namluvil Jazykolam) zachytit v reálném rozhlasovém studiu signál jakékoliv rozhlasové stanice. Protože se studio nachází v železobetonové budově, ladí pouze jakýsi ambientní šum. Jsme svědky neúspěšné snahy vrátit koncový signál určený posluchačům na jeho vlastní počátek, tedy zpět do rozhlasového studia. Tento obraz zároveň ilustruje odvěký komplex rozhlasových pracovníků: absenci zpětné vazby. Převíjení mantricky repetitivní nahrávky na střihačském pultu, ladění rozhlasu v rozhlase a konečně i instalační řešení výstavy naznačuje obecnější významy zacyklených a nekonečných komunikačních toků.
