Černou a bílou můžeme považovat za ghost colours – mrtvé připomínky živých barev. Barevnost, která vyprchala. Zůstala jen vzpomínka v odstínech šedi. Pomocí světla a stínu vytváříme dvojníky skutečnosti. Tajemné odrazy, které přes dvě stě let pronásledují naše představy o světě. Fotografický proces jako umění duchů, konflikt přízraků. V seriálu Black Mirror průvodkyně Katie vysvětluje Cooperovi novou počítačovou hru, kterou právě testuje: Vítej v devatenáctém století. Žádná televize, žádný internet, žádná wi-fi. Čím méně rozptýlení, tím častěji lidé vidí duchy.
Romanu Štětinovi se daří vystihnout zvláštní situaci vnímání, kdy je autenticita – například společné zobrazení nebo synchronnost obrazu a zvuku – „nemístná věc“. Jedná se o zaznamenávání skrytého aparátu rozhlasové tvorby. Studia, techniky, personálu, tj. všeho, co jako posluchači „nepotřebujeme“ vidět. Nastává opačná problematizace našich recepčních stereotypů, než jakou jsme zvyklí podstupovat: namísto asynchronicity obrazu a zvuku se stává překvapivou právě jejich souhra. Dochází nejen k rozšíření vjemů, ale také k transformaci stávajících, jako při přechodu od němého filmu ke zvukovému. Oproti tomuto příkladu v autorových videích a filmech ale nedochází k „adekvátnímu“ přizpůsobení původního média inovovanému, rozšířenému režimu. Jako bychom do filmové projekce souběžně pustili spontánně pořízený audio záznam celého natáčení.
