Matyáš Chochola a Ladislav Vondrák k této výstavě přistoupili jako nomádi typu „lovci a sběrači“. Při její přípravě sesbírali množství předmětů z vybavení domácností a různého DIY materiálu, který začali opracovávat a pojednávat přímo na místě: jednak do sochařských a malířských objektů, jednak jako prostředek zabydlování, okupování prostoru expozice. Uchopitelnou ideou jejich spontánního (jakkoli poučeného) přístupu je situace umění a umělce v institucionálních souvislostech. Otevírají související témata společenských relací či estetických stereotypů tohoto světa, které s pobavením testují a různě převrací. Divák (i kurátor) se v nich pokouší orientovat: všímá si povědomých stylových odkazů, známého technologického postupu, instalačního pojetí. Tyto značky mu však nenabízení lineární schéma, zřetelný „tvar“ sdělení. V této chvíli by se měl vrátit zpět, na začátek cesty a vzdát se představy její lineárnosti. Náhradou doporučuji představit si (oblíbený) model sítě, umožní mu totiž přijmout výstavu jako nejednoznačnou a neuzavřenou strukturu, která nám nechává svobodu variabilních výkladů. Můžeme putovat zkušeností návštěvníka domácností, galerií, čtenáře dějin umění, literatury atp.
Pokud zůstaneme u metafory sítě a hledáme-li její uzly, který se lze zachytit, pak je jedním z těch výraznějších medium performance, které je určující i pro samostatnou tvorbu obou autorů. Osvětlování motivací a východisek, kterých se u divák performace často dožaduje, nabízí následující statement autorů: Projekt je modelovou strukturou, která testuje různé druhy mocenských identit. Prostor galerie je koncipován jako klasická intermediální výstava s objekty tematizující identitu politické i duchovní moci. Jednotlivé objekty, stejně jako význam celé výstavy, bude zahalen. Prvotní instalace je pracovním materiálem, připraveným vstřebat otisk živé akce a určeným k destrukci v procesu, podmíněném promyšlenou kompozicí výsledné podoby výstavy. Ta bude dokumentovat selhání svého původního záměru, ve kterém výstava ztratí svou identitu, stejně jako se změní náš vztah k ní.
Je příznačnou náhodou, že výstava, která zahajovala loňský výstavní program, měla titul Alotrium (Expended Performance). S názvem přítomné výstavy nám dává dohromady příbuzný záměr „Vyvést z míry“. Další uzlem sítě je známá postmoderní kategorie „události“ kvůli její nepředvídatelnosti, samozřejmě také „hra“, která nutně přináší překvapení i úžas z prožitku. Tato okolnost nevyplývá ani tak ze skutečnosti, že se zde neprezentují hotové artefakty, dokončené projekty, jako z přístupu autorů, jež výstavu už apriori pojímají jako neuzavřenou nebo dokonce původnímu záměru neodpovídající událost. Tato fluidní povaha se týká i přístupu k výstavě a k instituci galerie, které nepředstavuje příhodné sociální a architektonické pole pro prezentaci umění, ale variabilní platformu, kterou lze využít k sarkastickému zdání, že pro nás konečně objevují ideální společenská východiska.
