Název výstavy slovenského umělce Martina Špirce Moře klidu (Mare Tranquilitatis) odkazuje k prvnímu místu přistání člověka na Měsíci. Jedná se o dvojí metaforu: jednak o programový příklon k médiu malby, kterému se tento vystudovaný malíř zatím věnoval spíše okrajově, tedy o jeho vstup do nového, neznámého světa; jednak o evokaci stavu soustředění při malířské práci.
Špircova „malířská výstava“ ovšem nezůstává u závěsného obrazu, ale zahrnuje i sochařské modely a environmentální koncept. Ústředním bodem jeho projektu je model jako klíčová kategorie klasického malířství. V daném případě jsou malířským modelem výrazně stylizované sochařské objekty vytvořené opět Martinem Špircem, čímž dochází k prostupnosti a zaměnitelnosti předlohy a zobrazení.
Zvolený model prázdného kufru, ležícího agenta a useknuté ruky do celé tematické soustavy dodává i popkulturní indicie ze špionážních filmů. (Černobílé malířské pojetí v tomto smyslu odkazuje k estetice filmu noir.) Objasnění tohoto „detektivního případu“ je ale stejně tak zapeklité, jako pevnější uchopení vztahu reality a jejího obrazu.
