„XYZYGY“ je přesmyčkou anglického “syzygy”, v češtině pak “syzygie”, což znamená sousedství. V astronomii bývá tento výraz používán v souvislosti s přímočarou konfigurací vesmírných těles, například když jsou Slunce, Země a Měsíc v konjunkci a probíhá tak zatmění. Jak lze tento jev spojovat s koncepcí výstavy? Může se týkat samotné výstavní instalace, kde je seskupeno více těles, objektů nebo prvků do jednoho celku, čímž na sebe navazují, stejně jako se překrývají. Jako je syzygie pouze dočasnou konfigurací, tak i fyzikální a chemické jevy a jejich zobrazení, k nimž se zde autorka vztahuje, jsou dočasné a krátkodobé. Performativita hmoty, něco, co nenávratně uniká v čase, se zde pozastavuje právě proto, abychom si uvědomili její, a tedy i svoji pomíjivost, neustálý koloběh a proměnu materiálního světa. Výstava konkrétně pojednává čtyři chemické prvky, z nichž jsou tři existující (helium, cín a vápník) a jeden neexistující, ale předpovězený a zatím neúspěšně vyvíjený v laboratořích (předběžně nazvaný ununennium). Vápník nedokáže být sám a váže se na další prvky, zásoby helia nenávratně unikají kamsi do kosmu, ununennium, tolik očekávaný nový prvek, který už má připravené místo v chemické tabulce prvků, se prakticky ihned po jeho předpokládaném extrahování rozloží do stabilnějších molekul. Kdo by čekal, že je v chemii tolik smutku?
Vědecké úsilí vytvořit ununennium, prvek bez dalšího využití, bez možnosti jeho stabilizace nebo následného zkoumání (rozpadl by se v průběhu několika milisekund) je fascinujícím balancovaním mezi fikcí a skutečností, neúspěchem a snahou i mezi obdivem vůči „ovládnutí hmoty“ a obavou z možných důsledků podobné experimentace.
Ununennium je pro autorku konceptem, v němž se velmi zřetelně mísí budoucnost, fikce a realita. Sděluje nám jeho „radioaktivní“ sen o vlastním násilném zrození a následném rozpadu. Ununennium tak účinkuje jako temperamentní agent odkazující na svět, v němž jsou všechny ontologické hranice propustné a za určitých okolností je lze překračovat. Je to svět stávání se a metamorfózy, který nevyhnutně odhaluje bohaté prolínání atomových, kosmických a entropických důsledků.
Ona syzygie se týká také uvědomování si sousedství mikro a makro perspektivy, vzdálenosti a jednoty, prostupnosti neživého s živým, spekulace a žité zkušenosti, našeho těla a čehosi, co je vně. Pak nám nepřijde absurdní, že člověk a omítka na stěně místnosti mají mnoho společného a mizí distinkce mezi my a oni. V posthumanistické konfiguraci na výstavě sousedí minerály, ulity, vaječné skořápky, sádrové odlitky nebo lidské a zvířecí kosti, aniž by lidskému elementu byla přisuzována nějaká výsadní pozice. Vápník “rovnocenně” půvabně prokvétá skořápkou slepičího vejce i lidskou stehenní kostí. A je vlastně logické, že toto přemýšlení o hmotě a její transformaci Anetta pojednává objektově, tedy v médiu, které z podstaty řeší transformaci materiálu. Na předpovězení „těla“ ununennia autorka použila cín, údajně krásný poslušný kov s atomovým číslem 50 („magickým číslem“ v jáderné fyzice), prvek s největším počtem stabilních izotopů v periodické tabulce. Použitím techniky molybdomancie, tedy lití roztaveného cínu do vody hledá v abstraktních tvarech stopy nejisté budoucnosti (tohoto prvku).
Sochařství je pro ni příležitostí tvořit i skrze chaotický, náhodný a experimentální proces. Je to způsob, jak prostřednictvím umění fantazírovat o hypotetických (teoretických, imaginárních) prvcích. Podle autorčiny předpovědi (věštby) za pomoci cínu, ununennium teče a zároveň kvete, předstírá kosti s křídly a má drápy.
Další možnou syzygií je překrývání přístupů v poznávání a interpretaci světa, které spolu obvykle „nehrají“, jako je racionalita, intuice, spiritualita a umění. Věda je heterogenní a nejednoznačná, a proto je i zábavná a podnětná. Na výstavě tak mají chemické prvky lidské atributy: oči vápníku hledí do vesmíru, ununennium má ústa hovořící dětským a současně strojovým hlasem, atomické exploze jsou skoro-děti a skoro-zvířata a tělo helia připomíná jakýsi tělesný orgán s dýmovým povrchem. Tyto antropomorfizované prvky jsou jednak „háčkem“, který spolehlivě přitahuje divácké zaujetí, jednak rozrušením (zdánlivé) přísnosti a elitnosti vědy. Diváctvo tak nemusí nutně znát soustavu přírodovědných a společensko diskurzivních referentů, které autorka využívá, může si představovat a tvořit vlastní asociace a příběhy. Klíčové je naladění diváka na citlivé a nesamozřejmé pozorování toho, co nás obklopuje a spojuje.
Poděkování
Martin Piaček
Anca Poterasu gallery Bucharest
Kubicek Factory s.r.o.
