Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem. Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.
Určujícím vodítkem tohoto projektu je odklon pozornosti od obvyklých kulturních a sociálních významů, s nimiž bývá práce spojována. Titul výstavy je tak jemnou ironií vůči ideologickým stereotypům – a to i skrze výpůjčku podtitulu kanonické výstavy Haralda Szeemanna – a současně poetizací nekonečné důležitosti, kterou práci přikládáme. Oproti skupinové identitě, politických postojům a historické revizi stojí subjektivita a imprese bez jednotících a důrazných argumentů. Tyto úrovně jsou ale přirozeně prostupné a nedělitelné, nejsou protichůdné, což dokládá i sama výstava. Pokud se zde ovšem objevují emblematické motivy a žánry s politickými konotacemi včetně toho nejdoslovnějšího – půdorysu výstavní paneláže ve tvaru kladiva – pak účinkují subverzivně, v nadsázce a parafrázi.
Výstava převážně staví na projektech, které vznikly speciálně pro danou příležitost. (Mimochodem právě ty se konceptu výstavy vzpírají nejzřetelněji.) V některých případech jen popostrčila k realizaci nebo dokončení starší nápady, jindy účinkuje jako přímý impulz jejich vytvoření. Typologicky můžeme vystavené práce rozčlenit do dvou okruhů: jednak je to „metodologická poetika“ a tematizace vnímání, přítomná ve videích Zbyňka Baladrána, Filipa Cenka a Jana Šerých, v objektu Manifest metaspektivy II. Dušana Zahoranského i básni – dialogu Markéty Lisé a Lenky Vítkové, jednak emblematická redukce „práce“ v objektech Oldřicha Moryse a malbě Zbyňka Mikeše. Oba okruhy se setkávají v instalaci Kataríny Hládekové Spiegel im Spiegel. Výstava je součástí dramaturgického cyklu Anketa, který v letošním roce probíhá v Galerii U Dobrého pastýře, zaměřeného na referenci vlastní (umělecké) činnosti.
