Jsme nyní uvnitř nebo venku? Není to zcela jasné. V architektuře je narušení toho, co vidíme, pomocí malířské nebo světelné iluze druhem vizuálního kouzla nebo optické hry. Fasády bývají zdobeny různými optickými klamy, zobrazují 3D objekty v 2D formě a vytváří nové hybridní tvary.
Výstavní projekt Come Over When You’re Sober je druhým dílem cyklu Stávat se dívkou, který si jako téma vybral postavu (mladé) dívky, jak se s ní můžeme setkat v dílech Tiqqun (1999), Deleuze a Guattariho (1980), nebo Witolda Gombrowitze (1937). Cílem cyklu je na pozadí prací mladé generace českých umělkyň a umělců postavu mladé dívky představit jako vědomé i nezamýšlené vodítko při konfrontaci s nesnázemi dnešního světa.
Výstavní projekt Come Over When You’re Sober je druhým dílem cyklu Stávat se dívkou, který si jako téma vybral postavu (mladé) dívky, jak se s ní můžeme setkat v dílech Tiqqun (1999), Deleuze a Guattariho (1980), nebo Witolda Gombrowitze (1937). Cílem cyklu je na pozadí prací mladé generace českých umělkyň a umělců postavu mladé dívky představit jako vědomé i nezamýšlené vodítko při konfrontaci s nesnázemi dnešního světa.
Iniciačním i finálním motivem výstavy Michala Žilinského je moment nula. Odehrává se chvíli po apokalypse, na Zemi bez lidí, na místě, kde platí jiné fyzikální zákony. Jde o autorovu v pořadí čtvrtou CGI (computer graphic interface) animaci s tématem fiktivního virtuálního prostředí.
Pro výstavní projekt Trs autor vytvořil početnou sadu variabilních dílů stejného tvaru, ale různých velikostí a barev, respektující předem zadaná pravidla vlastní formální gramatiky. Na podobném principu funguje tzv. L-system používaný pro modelování růstu rostlin, který dokáže důvěryhodně generovat nekonečné množství jedinečných přírodnin. Z hlediska vizuality můžeme v případě kuželů Tomáše Pavlackého hovořit o formálních aluzích na secesní florální estetiku a modernistickou geometrii. Podstatnou interpretací výstavy je vztah mezi syntaktickým systémem a komponentami, které ho utvářejí ve tvaru alterovaného jazykolamu “strč trs skrz krk”.
Zdejší první samostatná výstava berlínského umělce a grafického designéra Andrease Töpfera (1971) má charakter předběžné retrospektivy. Jejím východiskem je rozsáhlý archiv autora dokládající širokou škálu užití média kresby. Najdeme v něm především záznamy každodenního života na kancelářských papírech formátu A4 nebo v A5 sešitech a – často vektorové nebo vektorizované – ilustrace s různou mírou vázanosti na text. Pro Andrease Töpfera je kresba součástí identity, paměti a dokumentací osobní minulosti.
Jádrem projektu Psí dny umělkyně Martiny Holé je analýza případu zaběhlého psa, který se před časem dostal do centra pozornosti médií. Prostřednictvím této zdánlivě banální situace autorka připomíná všudepřítomnost rizika lidské náchylnosti k propadání emocionálním iluzím. Holá také spekuluje nad rozdílností pohledů na samotnou událost. Odhalením této nesrovnalosti perspektiv autorka otevírá polemiku nad povahou objektivní pravdy. Zároveň ale hledá i ideální konstrukci metaforického příběhu šířeného jako současný folklor. Performující záchranný hasičský oddíl, organizovaný pád kamenů, animovaná karikatura hlavního hrdiny příběhu – psa, to všechno jsou dílky mozaiky komplexního prostředí vytvořeného v prostoru galerie. Nadsázka je docílená pomocí zvýraznění základních animačních principů, jednoduchých performativních etud a dekonstrukcí filmového média. Jejím cílem je poukázat na subjektivitu utváření podoby reality a zkreslování lidského vnímání.
Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu.
Eva Rybářová se v projektu Tumbleweed zaměřuje na otázky zdánlivě intimního prožívání neuchopitelných podnětů, které ve skutečnosti ústí do sdílených, často generických a hrubě zobecněných estetických symbolů. V užším smyslu autorka srovnává používání základní úrovně angličtiny jako možného básnického jazyka s dekonstrukcí fotografií z fotobank.
Jsme přesyceni obrazovými vjemy a podněty. Přepadají nás za každým rohem, vábí a stahují naše pohledy, proudí do nás z nekonečného množství obrazovek. Hledáme v nich viníka roztěkanosti naší pozornosti, pocitu promarněného času a jakékoli nespokojenosti v našich životech. Ujíždíme s nimi na nekonečných eskalátorech trendů, které nás vezou neznámo kam. Logickým protipohybem je pak zastavení pohledu, zpomalení času, fixování rámu, vypnutí zoomu. Zatahujeme záchrannou brzdu a přes napření zájmu na nezbytné minimum základních komunikačných či zobrazovacích postupů se dostaneme nejen k esenci fotografie či fotografického efektu, ale také toho uchopitelně krásného, toho, k němuž se nebojíme (přes veškerou přehlcenost a cynismus) ještě čistě vztahovat. Vědomé použití nejjednodušších fotografických principů (jakým je například malá hloubka ostrosti) jakoby paradoxně navracelo fotografii ztracené kontury. Možná dokonce nastal čas vrátit do hry termín „fotogenie“. Dát mu nové obsahy. Třeba dotýkání se pohledem.
Vezměme v potaz tmu a osvit - dva protipóly, ve kterých vzniká každá fotografie. Jejich bipolarita je tajemným kouzlem, které umožňuje čarovat i s tak jednoduchou technologií, jakým je takřka neviditelný otvor camery obscury. Jakoby zázrakem umožňuje (za zvuku spouště a v okamžiku ticha) rozmnožit krásu zmrzlého květu, zachytit překvapený pohled nepřipravené modelky v ateliéru, chlupy zajíce nebo hybridní struktury zachycené v poločase rozpadu. Stokrát provařený námět se před námi kroutí a bledne jako fotografický papír na slunci. Vcházíme do prostoru, fotografujeme pouhým pozorováním, mrknutím oka, expozicí pohledu, clonou řas. Fotografie je v nás. Víme, co přijde: vybrali jsme si to ze shutterstocku romantických možností.
Daniela Ponomarevová ve svém projektu Plán – DELTA pracuje s fiktivní postapokalyptickou událostí reagující na stav civilizace. Zastoupené objekty představují útržky, segmenty či zbytky vyvrhnutého modulu, který se vlivem exploze odtrhnul od kosmické kolonizační lodi DELTA. Projekt přináší příběh, hovořící o domnělém zániku Země, z níž se během uplynulých let stal pouze jakýsi testovací objekt, přechodné místo pro lidstvo, které neodvratně čeká zničení obrovským asteroidem. Toto katastrofické klišé je zde využito záměrně, pád asteroidu reprezentuje neodvratnost a sílu přesahující lidské možnosti.
Daniel Nováček je studentem ateliéru Intermédií FaVU VUT v Brně. Programově pracuje s prostředky filmové řeči a video instalace a prostřednictvím svého vlastního metaforického jazyka zpracovává aktuální společenská témata způsobem, který obecně přijímané kritické postoje obohacuje o neotřelý psychologický vhled do problému.
Na letošní rok spadá výročí padesáti let od vzniku legendární brněnské Galerie mladých. Pro oslavu tohoto typu instituce není vhodnější formát než performace. Nejedná se ovšem o performace jako umělecký žánr, ale o performativní pojetí, kterým bude letos řešen open call. Stejně dlouhou existenci jako galerie má nejspíš i způsob jejího programování na základě otevřené výzvy k předkládání výstavních projektů. „Otevřený Open Call“ parafrázuje tento typický dramaturgický postup i jeho historii. To, co je obvykle uzavřeno za dveřmi kanceláře, se bude tentokrát odehrávat veřejně: výběrová komise bude nad přihlášenými projekty rokovat přímo v galerii a navíc poskytne zainteresovaným autorům možnost vyjádřit se k vlastním projektů přímo „na místě“, jak to kdysi v Galerie mladých probíhalo. Jednání galerijní rady, které proběhne 7. září bude završeno vyhlášením vítězů – osmi projektů vybraných pro výstavní plán roku 2018.
Devadesátá léta jsou – možná už zbytečně – chápana jako „bílé místo na mapě“, jemuž nebyla věnována dostatečná odborná pozornost a které ještě nebylo adekvátně zhodnoceno. Pocit této nedostatečnosti podporuje fakt, že devadesátky představují zlomové období, které zásadně zformovalo současný výtvarný provoz; že se jedná o období radikální a „nenávratné“ proměny kulturní produkce a distribuce. Tehdejší dění se stalo argumentačním klíčem dneška, stejně jako objektem retro nostalgie i mnohokrát převyprávěných legend.
Galerie TIC nejsou sbírkotvornou institucí se stálou expozicí – realizují paralelní soustavy krátkodobých výstav. V rychlém programovém sledu tak zůstává trvalou právě jen nestálost a permanentní mizení. Výstava „Výběr ze sbírky“ je (intuitivní) reakcí na tento provoz: komentuje sběratelství, archivaci a muzejnictví.
Výstava Kataríny Hládekové je první z připravované výstavní série, které se zabývají zobrazováním a vnímáním. Autorčiným klíčovým pojmem je model jako schéma objektu, ideje nebo jevu, na což se soustředí kontinuálně už od svých magisterských studií na FaVU VUT. Projekt pojednává o virtuálním internetovém prostoru, v němž jsou obrazy opakovaně redukované a zploštělé, a to jak doslovně, neboť podstatou fotografie, tvořící většinu obrazů na internetu, je zobrazovat prostor na ploše, tak abstraktněji – komprimací digitálních formátů a přizpůsobováním zobrazení formátu monitoru. S tím souvisí také ztráta autorství, k níž dochází mnohovrstevným prolinkováním, kdy se vystopování původu obrazů stává nemožným i bezpředmětným. Přítomný kinetický objekt představuje modelovou situaci obrazů na internetu, které jsou přizpůsobovány formátu počítačového okna a které lze posouvat jen po omezené trajektorii. Zploštělost a fragmentárnost jsou vyjádřeny jednoduchou metaforou válce, naznačujícího obrazovou a prostorovou redukci jak v rámci omezeného zobrazení uloženého textu, tak v rámci jeho stlačování, které opakujeme a stvrzujeme pohybem celého mechanismu.
Od 23. 9. 2014 proběhne v Galerii mladých výstava studentů Střední školy umění a designu, stylu a módy a Vyšší odborné školy Brno slavící tento rok 90. výročí založení. V průběhu pěti týdnů se formou krátkých výstav postupně představí sedm oborů školy sídlících v budově na Husově ulici (bývalá ŠUŘka): Ilustrace, Malířství, Nová média, Design interiéru, Grafický design, Produktový design, Fotografie a média. Každá z výstav bude zahájena vernisáží a celý blok bude doplněn doprovodným programem v podobě přenesení vybraných vyučovacích hodin odborných předmětů do prostoru galerie. Návštěvníci galerie budou moci tímto způsobem nahlédnout do live vyučovacího procesu.
Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem. Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.
Katarína Hládeková se dlouhodobě zabývá životním příběhem ruské emigrantky Matreny Makovické, jež ve dvacátých letech minulého století odešla za svým mužem, spisovatelem a lékařem Dušanem Makovickým na Slovensko, aby tu po jeho sebevraždě žila v ústraní. Autorka realizovala v průběhu tří let sérii výstav, které srze Matrenin osud komentovaly otázky národní identity, stigma emigrace a společenskou situaci „ženy velkého muže“. Další možný výklad pohnutých životních peripetií Matreny a Dušana Makovických, kteří se poznali jako členové společenství následovníků učení Lva Tolstého, se týká zklamání z nemožnosti naplňovat vlastní ideály a přesvědčení. Tolstoismus lze chápat jako odhodlání žít autentický život opírající se o hodnoty lásky, sociální spravedlnosti, o soulad s přírodou a vírou, o důsledné odmítání společenských konvencí. Podobné hodnoty mimochodem obsahují i současné etické apely k environmentální odpovědnosti a sociální emancipaci. Katarínina reflexe nesklouzává k jednostrannému nebo romantizujícímu výkladu či narovnávání křivd, ale naznačuje složitost a nejednoznačnost příběhu, jeho aktérů i dobových společenských poměrů. Aktuální výstava posouvá Matrenin příběh ještě dál za původní historická východiska. S účastí Václava Magida se do ní dostává i komentář o těch, kteří z historických reálií, jejich součástí může být právě Matrena, vytváří interpretaci světa a jeho zákonitostí. Kteří k této činností přistupují s velkou vážností až patosem, ale i úzkostí. Setkává se zde aktérka příběhu a jeho možný vypravěč. Pozoruhodné je, jak jsou si blízcí.
