Jsme nyní uvnitř nebo venku? Není to zcela jasné. V architektuře je narušení toho, co vidíme, pomocí malířské nebo světelné iluze druhem vizuálního kouzla nebo optické hry. Fasády bývají zdobeny různými optickými klamy, zobrazují 3D objekty v 2D formě a vytváří nové hybridní tvary.
V aktuálním výstavním projektu Mantichora překlápějí autoři Martin Herold (* 1986) a Pavel Příkaský (* 1985) tyto iluzivní elementy hned několikrát. Fasádu, kterou očekáváme venku, situují dovnitř. Malbu, kterou žánrově očekáváme v rámu, vetkávají přímo do zdi a využívají ji k „nesení“ obrazů-objektů, které pak, v souladu s motivem převrácení, tautologicky „rámují“ architektonickou iluzí.
Kromě odkazů k hybridní mechanice trompe l’oeil (tedy tradici iluzivního malířství) zde umělci pracují s motivem mytologických bytostí se smíšenou fyziognomií. S hlavou člověka a tělem lva s ocasem střílejícím jedovaté bodce, nebo s křídly netopýra, Mantichory vyluzují zvuky připomínající tichou hudbu flétny. Pavel Příkaský je zachycuje ve více variantách na nástěnné malbě, obraze nebo prostorové instalaci jako zjednodušené zoomorfní motivy tradičně známé z reliéfů, architektonických detailů nebo soch. Iluzivní malba Martina Herolda zase opticky mění prostor galerie (okno, římsa, výzdoba lunet atp.).
Paralelně s touto ústřední inverzí instalace zahrnuje i další malby od obou autorů, které zoomorfně oživují architektonické prvky: zvířecí ztvárnění konzol či hlavic sloupů apod. Výstava je tedy poetická, trochu nebezpečná, formální a narativní. Záleží na nás, nakolik jsme ochotni uvěřit ambivalentní iluzi nové materiality a starého mýtu, kterou nám zde autoři předkládají.
