Jsme nyní uvnitř nebo venku? Není to zcela jasné. V architektuře je narušení toho, co vidíme, pomocí malířské nebo světelné iluze druhem vizuálního kouzla nebo optické hry. Fasády bývají zdobeny různými optickými klamy, zobrazují 3D objekty v 2D formě a vytváří nové hybridní tvary.

Vzájemné sdílení prožitku skrze imaginaci, vyprávění příběhů a sdílení zkušeností je tradiční  metodou psychoterapie, která je používána v analytické psychologii jungiánskeho typu a speciálně v katatymně imaginativní psychoterapii. Prostor, do něhož vstupujeme na výstavě Tanii Nikuliny a Lindy Hauerové s názvem O stromech, medúze a břichabolu je už na první pohled jakousi terapií prostřednictvím imaginace přírody.

Výstava Jana Matýska Ocean Fitness zohledňuje všechny tyto konotace vody a vytváří tekutou vizuální intoxikaci, během které se můžeme stát mořskou pannou a zažít transhumánní prozření. Hlavním motivem je intoxikovaná voda, která způsobuje halucinace.

Představuji si, že když Erika Miklóšová vyrazí na plenér, vyrazí také na výlet, s celým zázemím nejen malířských potřeb, ale i jídla a pití v krosně, najde vhodné místo, udělá si svůj dočasný ateliér a je připravena na různá překvapení. Pro malbu v terénu je důležitý čas a světlo. Rychlost malby v plenéru podléhá zcela jiným vlivům než v ateliéru.

Pro výstavní projekt Trs autor vytvořil početnou sadu variabilních dílů stejného tvaru, ale různých velikostí a barev, respektující předem zadaná pravidla vlastní formální gramatiky. Na podobném principu funguje tzv. L-system používaný pro modelování růstu rostlin, který dokáže důvěryhodně generovat nekonečné množství jedinečných přírodnin. Z hlediska vizuality můžeme v případě kuželů Tomáše Pavlackého hovořit o formálních aluzích na secesní florální estetiku a modernistickou geometrii. Podstatnou interpretací výstavy je vztah mezi syntaktickým systémem a komponentami, které ho utvářejí ve tvaru alterovaného jazykolamu “strč trs skrz krk”.

Zdá se mi stále týž sen:  

„…šedý stín pobíhá nahoru a dolů po příkrém úbočí, mizí na římse za velkými skalisky a stromy… chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom zvířeti tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebné mi je jako vzduch, ale ono se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě, odchází… je schopná se nám všem ztratit, když jsem se plna starostí vydala po stezce zpátky, uslyšela jsem dole, daleko pod sebou nějaký zvuk a myslela jsem, že mně volá. Zastavila jsem se. Šla jsem dál, a pak jsem to uslyšela znovu: tentokrát jsem se nemohla mýlit, udýchaná a rozesmátá, uši dozadu a oči rozzářené. Všechny nás “pomilovala”, pak našla shozené jelení paroží, lehla si na jehličí a hrála si s ním…”

Showroom nebo výstava v procesu instalace? Hybridní forma. Tak jako u rostlin a živočichů i v umění dochází k mezidruhovému křížení. Indiciemi současné estetiky jsou živé rostliny, DIY objekty, královská modrá barva a perfektně technicky propracované videodokumenty nebo prezentace fiktivních událostí a produktů.

Prostor nik a foyer galerie konText se už poněkolikáté v této výstavní sezoně výrazně proměňuje. Mimovolně navazuje a rozvíjí i situaci předchozí výstavy, která citlivě reagovala na charakter místa a architektonicky změnila její ráz, vymazala raně barokní niky, a tím kromě jiného tematizovala i vnímání prostoru galerie.

Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu. 

Martina Smutná

ve spolupráci s Ianem Mikyskou a Maryanou Kozak

 

A můj je osud​ takový.

Neb chytrá jsouc, jsem jedněm předmět závisti,

a druhým nepohodlná…

a ty se bojíš mne, bys neutrpěl zlé.

Stav můj však není takový – mne neboj se –

že provinila bych se proti vám.

Neb čím jsi ty mne ukřivdil? Tys tomu dal sám sebe, komu přál sis.

Já jsem ta, kdo nenávidí,

tys však jednal rozumně.

Euripides

Zdá se, že základní vlastností reality je čas od času nás prověřit a změnit styl hry. Narušení dosavadních pravidel je dáno jak technologickými proměnami platformy sociálních interakcí, tak mediálně intenzivními vnějšími tlaky. Na místě je „technorealismus“. Současná informační a technologická akcelerace společnosti vyvolává potřebu nové identity, ale i stability. Momenty dezorientace, kdy smysly a hledání významu běží na vyšší obrátky a záložní motory se zapínají, otevírají další kapitoly života. Dezorientace tak může účinkovat jako výjimečná příležitost ujasnit si vlastní pozice ve společenských strukturách a svůj vztah k světu. Tedy jako východisko ke znovuzískání orientace. Stav „perplex“ pak nepředstavuje selhání, ale podnět pro upgrade, či alespoň update.

Kanrec Sakul je umělecký pseudonym košického představitele art brut Lukáše Čerňáka. Věnuje se malbě, poslední rok intenzivně vyrábí objekty z plastických materiálů, moduritu, umělých kožešin, pomalovaných látek, alobalu a led-diod. Objekty mají charakter fantastických zemí nebo jeskyní s nejasným, amorfním ohraničením. Nejčastěji mají nepravidelný tvar, jde o malé vitríny, autonomní fyzické zóny vesmíru svého autora. Dokáže pracovat v různých měřítkách. Vytváření objektů se věnuje intenzivně. Pro Galerii kontext na míru připravil čtyři vitrínky, kaple. Hýbou se a září.

Projekt Ján je pátráním po muži, který během první světové války zmizel a dodnes je veden jako nezvěstný. Navzdory tomu, že projekt čerpá z dobových archivů, z deníků vojáků nebo map a je zasazen do konkrétní historické etapy, nejde o historický dokument. Autor přistupuje k hledání informací detektivním způsobem, i když ví, že nic zásadního pravděpodobně neobjeví. Tyto reálné informace pak poeticky rekonstruuje a kombinuje se symbolikou a imaginací. Používá sice dobové oděvy, rekvizity i jazyk, ale činí tak pouze fragmentárně se záměrem ponechat „mnohé“ nedořčené. Důležité je to, co nelze vidět, i když to můžeme na základě jistých indicií dedukovat nebo tušit. Třeba záběr na zpoceného koně, jehož pohyb nevidíme, nebo detaily s vlasy v půdě, jejichž původ se nedozvíme.

 
Název výstavy Maxe Másla reflektuje obtížnost navázání na komunistické myšlení. Úpřimně v něm hledat nejde a ironické se otáčení za minulostí nikam nevede. Snaha o hledání řešení tím, ale nekončí. Videokoláže z dobových agitačních filmů kříži dva záznamy z aktuálních akcí. První zachycuje snové uvažovaní o bagrování golfového hřiště během bagrování pole a druhá se odehrává během výročí 30.ti let oslav sametové revoluce.