Pro tvorbu Mariky Volfové je příznačná vizuální dravost, divokost a expresivnost odkazující až k art brut. Při pohledu na její díla člověku naskakuje husí kůže a současně chce odvrátit zrak a promyslet si, zda se bude dívat dál. V tomto rozhodnutí je obsažena jistá dávka magie i sadomasochismu, který musí podstoupit. Potom se před ním rozprostřou archetypální výjevy, jejichž rozsah a energie jsou jako sopečná láva, jež se právě dostala na povrch a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty.
Animální sexuální a krvavé motivy se kumulují v drásající feérii. Autorka vypráví jeden příběh za druhým, pozoruje a následně zjevuje to, co se snažíme nevnímat, alarmuje k životu a upozorňuje na to, před čím obvykle zavíráme oči. Bipolarita života a smrti je při tom zcela zásadním motivem, z něhož vyplývá horror vacui i horror mortis promítající se v tekutých (de)kompozicích, v nichž se však překvapivě objevují i zcela běžné a humorné výjevy.
Na jedné straně stojí jemný smysl pro romantický detail, na straně druhé pak brutalita a monstróznost. V aktuální instalaci autorka nicméně poněkud utlumuje drastická témata, barevnost i kompozici a obrací se k feminní síle a vlastnímu intimnímu prožití starobylého mytologického příběhu o tulení ženě.
