Výstavním projektem Přemysla Procházky je jediný obraz lichoběžníkového formátu, zachycující fotbalové hřiště z klasického „televizního“ pohledu. Gros procesuálního projektu spočívá v tom, že každý den trvání výstavy umělec přijde a obraz přemaluje – vytvoří novou situaci na hřišti. Díky použití akrylu, který není zcela krycí, lze při podrobném zkoumání „detekovat“ předchozí vrstvy, což divák může vnímat i jako analogii matných vzpomínek na předešlý zápas. Tento pracně vznikající statický „záběr“ je v kontrapozici k přesným a rychle vznikajícím fotografiím z mobilu nebo fotoaparátu, které se množí v osobních archivech či fotobankách.
Koncepce atakuje i tradiční pojetí vystavování finální fáze malby a obrací se k její proměnlivosti a pomíjivosti – opět se tu vynořuje paralela s fotbalovým zápasem jako se zcela jedinečným autentickým „live“ představením. Autor se konec konců při malování stává podobným performerem jako fotbaloví hráči a galerijní diváci nesledují jenom sportovní zápas, ale i umělcův souboj s plátnem. K dovršení celkové atmosféry je instalace a inscenace realizována na venkovním dvorku, kde mají diváci možnost při sledování popíjet i sponzorské pivo.
Projekt sabotuje digitální záznamová média a preferuje zážitek tady a teď: „Chceme-li si zápas užít, musíme mu být přítomni, stejně jako musíme navštívit výstavu, chceme-li si užít obraz. Můžeme ji navštěvovat opakovaně, můžeme chodit fandit a odhadovat, jak se bude zápas vyvíjet dál. Konec výstavy bude i koncem zápasu – hráči odejdou a zůstane pouze prázdné hřiště.“ (PP)
