Prostředí, v němž žijeme a které dennodenně vnímáme, označujeme zjednodušeně jako reálný svět. Do jaké míry jej ještě dokážeme odlišit od světa virtuálního nebo duchovního je otázkou subjektivní interpretace, v jejímž rámci se mnohdy nevyhneme ani uvažování o možnosti existence dalších světů. V jednom z takovýchto paralelních světů mohou například přebývat zmizelé „věci“. Dostat se k jeho břehům bývá snadné – postačí být nepotřebným, zapomenutým, nežádoucím.
Je možné nechat zmizet drobný předmět, osobu, budovu, letadlo, myšlenku, ba i celý kontinent. O tom, kde se nachází vrakoviště zmizelých, ví však pouze ti, kteří se sami stanou jeho součástí, ale zároveň nezapomenou, odkud sem přišli. Může podobný osud potkat i současného umělce? Má se stát nevýznamným a zapomenutým a má se ztratit v anonymním „propadlišti dějin umění“?
Tereza Fišerová uvažuje nejen o příčinách, ale i o estetice mizení. V centru její instalace Lost v Galerii mladých totiž žije přiznané technické zázemí, které záměrně nikam nezmizelo: kužel světla vycházející z obnažených projektorů vznášejících se uprostřed galerie tak zcela bezostyšně ohmatává mlžný opar, ve kterém lze spatřit obrazy světa, který už neměl být možná nikdy nalezen.
