Přístup Dany Iliašové Mazalové je založen předně na spolupráci s lidmi jako „laickými autory či diváky“. Její projekt Přátelské gesto ironicky reaguje na akademická kritéria hodnocení umělecké činnosti, kdy například výstavy v zahraničí jsou „cennější“, než ty domácí. Jednoduché gesto poděkování je napsané rukou v jazyku země, kde výstava aktuálně probíhá a je umístěno v galerijním foyer jako projev vděčnosti příslušné instituci. (V tomto případě Galerii TIC za realizaci projektu).
Snahou autorky a kurátorek je konfrontace se systémem akademického hodnocení v hraničních polohách jeho fungování, které tvoří právě prezentace v zahraničních galeriích. V projektu je přítomen také tzv. paradox institucionální kritiky, jelikož je toto gesto vlastně gestem institucionalizovaným – na to, aby se mohlo uskutečnit, je nutná příslušnost k uměleckému kontextu a k instituci umění (například osobní kontakty jako běžná součást umělecké praxe).
Tato tautologická hra odhaluje, že jsou tato schémata vzájemně podmíněná a upozorňuje na to, že se v praxi sice neustále mluví o současném umění, ale vzdělávací instituce nadále fungují v systémech minulého století.
