Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu.
Výstava je zde hlavně cestou. Je možné ji chápat také v taoistickém smyslu, kdy se samotná cesta stává cílem i dílem. Všechny klasické principy galerijního provozu jsou narušeny a přehodnoceny. Doprovodné programy, které se vážou k výstavě, jsou rovnocennou, ne-li hlavní částí celého projektu. „Cesty“ ve výstavě zahrnují návštěvy umělců, kteří pracují s přírodou a v přírodě, i s umělci, kteří přírodu jen pozorují a potom instalují v aseptickém galerijním prostoru, který se stal jen jednou z cest. Kontrast umělého a přírodního je tím, co nás přitahuje.
Nepřenosnost místa, času a zážitku. Přesnost okamžiku. Schopnost vnímat tu a teď, sdílet bez slov, kontextualizovat bez manipulace. Příroda je formou očisty tělesné i duchovní. Projekt nemá klasického kurátora ani architekta, je živým sociosystémem, který prožívá obě polohy – výstavu jako zážitek nadřazený estetizaci přírody versus přírodu jako produktu umění a diskurzu.
