Název výstavy Maxe Másla reflektuje obtížnost navázání na komunistické myšlení. Upřímně v něm hledat nejde a ironické se otáčení za minulostí nikam nevede. Snaha o hledání řešení tím ale nekončí. Graf zobrazující novou a starou upřímnost je důkazem toho, že Max Máslo uvažuje sice vážně, ale také má jistý odstup. Jeho věk také naznačuje, že komunismus nezažil, z čehož také může vyplývat jistý prvek odcizení.
Součástí instalace jsou tři videa. Videokoláže z dobových agitačních filmů kříží dva záznamy z aktuálních performativních akcí. První zachycuje snové přemítání o bagrování golfového hřiště při bagrování pole a druhá se odehrává během oslav výročí třiceti let od sametové revoluce. V průběhu druhé akce autor v kostýmu infiltroval do děje v roli příslušníka SNB a s dalšími třemi lidmi prováděl performativní zásahy během oficiálních oslav, přičemž nebylo jasné, zda je tato skupina performerů součástí předem připraveného programu, nebo jestli je jejich samostatnou imerzivní akcí. Nejistota vzbuzovala ambivalentní reakce, které místy hraničily s agresí a střetem s policií. Policie byla však paradoxně loajální vůči performerům, zřejmě díky jejich uniformám.
Dominantním prvkem instalace je pěticípá hvězda z golfových holí a velkoplošná tapeta snímku z Google Maps, na které vidíme miniaturní panelový dům, který byl pravděpodobně postaven ze zbytkového materiálu nedalekého sídliště. Pohled na toto malinkaté torzo ještě umocňuje matně se rýsující stín profilu V. I. Lenina za oknem a nostalgická zvuková stopa, jež evokuje zašlé komunistické časy. Agitační rozměr výstavy je přítomen v sestřihu filmů Botostroj, Štika v rybníce nebo Slovo dělá ženu.
