Struktury uspořádání. Rotace a zrcadlení. Středový bod. Osa zrcadlení prochází bodem rotace. Začátek je také konec. Symetrie, kruhy a přímka.
Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem. Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.
Filip Cenek patří do výrazné generace absolventů brněnské FaVU nastupující na uměleckou scénu v nultých letech, jež se soustředila na médium pohyblivého obrazu v nejširším slova smyslu. Zájem o film, animaci nebo VJ se stal jedním z určujících znaků její identity a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. Filip Cenek oproti mnoha dalším členům této “filmové avantgardy nultých let” u média pohyblivého obrazu setrval i ve své následné umělecké kariéře. Od různých forem re-editů klasického filmu a zásahů do digitálního obrazu se posunul k velmi specifické poetice vyznačují se filmovým vyprávěním s použitím minimálních filmových prostředků. Narace je artikulovaná skrze fotografický obraz a textová sdělení v mechanickém rozpohybování karuselových diaprojektorů. Asynchronní střídání poetických textových sdělení a fotografií všedných situací evokujících absolutní bezčasí propojuje postkonceptuální myšlení se stejnou měrou intuitivního přístupu. Analyticky je možné díla nahlížet i jako určitý sémiotický model, testující průniky dvou odlišných znakových systému. Důležité nejsou znaky samotné, ale jejich vztahy a uspořádání. Racionální systém vyvažuje metaforičnost textů i obrazů, které nás navádí jenom do polovice jejich významu. Důležité jsou zde i okamžiky absence, chybění a zámlky, které v nás aktivují náš vlastní smysl pro přirozené doplnění celku. Připravovaná výstava je vhledem do aktuální tvorby osobnosti reprezentující lokální výtvarnou kulturu v jejích estetických i společenských souvislostech, jejíž tvorba současně představuje jeden z vysoce autentických příspěvků do oblasti experimentálního filmu a umění pohyblivého obrazu.
Paralelním charakteristickým rysem prací Filipa Cenka jsou jeho četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi, Terezou Sochorovou, Ivanem Palackým, Magdalenou Hrubou nebo Jiřím Havlíčkem.
