V současné neustálé cirkulaci obrazů se stopy jejich původu i autorství stále více ztrácí. Rozpouští se jednoznačné významy, větví se a znejasňují interpretační cesty. Na tuto skutečnost odkazuje i výstava Druhý pohled, v níž dochází k mnohočetnému přeskupování a remixu tvorby autorského tandemu Věra Lukášová a Markéta Lisá. Provádí found footage sebe sama, znovu objevování a přestrukturování nalezených obrazů, textů, ale i vzpomínek a souvisejících pocitů. Jako když si čteme z hřbetů názvy knih ve vlastní knihovničce, které se nám v ní postupem času seskupily. I když je známe, jako bychom se s nimi setkávali (vždycky) poprvé a jejich více méně náhodné sousedství nám nabízí nečekaně poutavá významová spojení. Druhý pohled tedy je možností těšit se z poetiky opakování, díky kterému vzniká nové, jedinečné sdělení. Výstava nicméně nenabízí přímé indicie pro dekódování těchto odkazů, nechce diváka navigovat a směřovat k jednoznačné pointě nebo ponaučení. Je to vibrující a krystalická lyrika, která nechává otevřený prostor pro doplnění celku na čtenářstvu/diváctví. Výsledný film a všechny jeho části tak pro někoho mohou být básní o blízkosti a mizení, stejně jako lyricky angažovaným žalmem o mezidruhové rovnováze. Nepřesnost a nedorozumění jsou přitom vítanou součástí čtení.
Dvoukanálovou stereo projekci v asynchronní smyčce není snadné srovnávat s předchozími projekty této autorské dvojice, ne snad proto, že by se od nich tolik odkláněla (rukopisy jsou dobře rozeznatelné), ale spíš proto, že se využívaný princip recyklace vztahuje i k identitě jednoho z autorů. Ten znovu použil svůj někdejší pseudonym Věra Lukášová, pod nímž před mnoha lety vystupoval jako VJ. Celou konstelaci lze vyložit tak, že Věra Lukášová recykluje tvorbu i autorství Filipa Cenka, a to ve spolupráci s Markétou Lisou.
Základním materiálem pro recyklaci se stává vlastní historie nebo historie vlastních archivů i pracovních metod od různých forem re-editů, vytváření asynchronních smyček, titulkování, citací i autorského psaní po přirozené zvukové stopy nebo tematizování civilnosti a bezčasí. Filmové obrazy a textové pasáže jsou sice podobné těm, které známe z předchozí tvorby Filipa Cenka, ale aktuální výstava má odlišnou technickou, respektive mediální povahu. Nesetkáme se zde s karuselovou instalací nebo monochromatickým obrazem, tedy s instalační a mediální konceptualizací.
Digitální obraz, barva, „obyčejné“ projektory nebo TV screeny působí bezpříznakově a civilně, a poskytují tak více prostoru pro vzájemný dialog. Stejnou měrou proto vnímáme i témata a jazyk Markéty Lisé, její respektující fascinaci rostlinami a zvířaty i schopnost dívat se na svět jakoby poprvé, ale bez dětské důvěřivosti. Jakkoli se nabízí zařadit uvedená témata pod pojem aktuálního diskurzu posthumanistického uvažování, tato interpretace není formulována přímo a demonstrativně, spíše se rhizomaticky klikatí ve vláknech přítomných metafor. Upozadění vlastního autorství a „trademarku“ a vytvoření společného díla může být vnímáno i jako experimentální model návodu na přežití, kde pro nastolení nových pořádků není potřebná anarchistická revoluce a dominance, spíše jiná – ta druhá perspektiva nahlížení na již existující strukturu. Druhý pohled Věry Lukášové a Markéty Lisé není jednoznačným manifestem pro lepší zítřky, je pohybem, objevováním, chybováním i pochybováním, nekompatibilitou dvou jazyků, a přesto porozuměním.
Druhý pohled
dvoukanálová stereo projekce
asynchronní smyčka 4–7 min.
nedatováno
