„Jak globální ovlivňuje lokální, běžné se stává osobním, normální zřídkavým? Proč se rozhovorům o počasí říká ‚small talks‘? Je možné předpokládat nepředpokládatelné? Není to jen sen? Noční můra? Dokážeš si představit příští zimu? Co vidíš? Sníh?“
Výstava Alex Selmeci a Tomáše Kocky Juska má formu dvojí prezentace: fyzickou na fasádě Galerie TIC a virtuální, dostupnou na webu galerie. Obě situace formulují nový pohled na fyzický objekt Linus the Conveyor. Tento koč, nosič nebo doručovatelka, kuriérska služba přichází z dob běžného využívání dronů a samořídících aut, ovšem zachovává starý způsob přepravy zásilek. Operuje v bezsignálových pásmech, přenáší materiální produkty, které nemohou být definovány pouze daty.
„Řekl mi tedy to, na co jsem sám chtěl už dlouho přijít. Myslel jsem si, že poznání mi dá pocit klidu a naplnění. Nadechl se a s posvátnou úctou mi to tajemství prozradil. Zapomněl jsem to do pár minut. Buď to byla blbost, nebo něco, co už jsem dávno věděl. Trochu mě to naštvalo. Říkal jsem si, doma si to najdu na internetu, ale pak už se mi nechtělo. Sice jsem už otevřel okno prohlížeče, ale zpoza rohu na mě vyskočilo video o výrobě doplňků z pet lahví.“
retuš, -e ž <f> malá, dodatečná oprava, úprava: fot. r. negativu, pozitivu; polygr. r. předlohy; výtv. restaurátorská r.
Prezentace slovenské fotografky Lenky L. Lukačovičové vychází z jejího dlouhodobého programu vytváření fotografických cyklů, ve kterých opakuje nebo odkazuje na civilní akce, představitelů neoficiální umělecké scény 70. – 90. let v Československu, které jsou zaznamenány právě díky fotografii.
Kanrec Sakul je umělecký pseudonym košického představitele art brut Lukáše Čerňáka. Věnuje se malbě, poslední rok intenzivně vyrábí objekty z plastických materiálů, moduritu, umělých kožešin, pomalovaných látek, alobalu a led-diod. Objekty mají charakter fantastických zemí nebo jeskyní s nejasným, amorfním ohraničením. Nejčastěji mají nepravidelný tvar, jde o malé vitríny, autonomní fyzické zóny vesmíru svého autora. Dokáže pracovat v různých měřítkách. Vytváření objektů se věnuje intenzivně. Pro Galerii kontext na míru připravil čtyři vitrínky, kaple. Hýbou se a září.
Struktury uspořádání. Rotace a zrcadlení. Středový bod. Osa zrcadlení prochází bodem rotace. Začátek je také konec. Symetrie, kruhy a přímka.
Při kompletování informací galerijního programu mi nejdříve slovo Sborník z názvu výstavy omylem vypadlo. Když teď přemýšlím nad tím, jak jasně a co nejvýstižněji pojmenovat instalaci, která v Galerii mladých vznikla, vzpomněla jsem si právě na ně.
Emoce a situace, které se udály v průběhu roku, se otiskují do zobrazovaných symbolů i lehce se měnícího kreslířského a malířského projevu. Témata čteme v sériích podobně, jako bychom listovali kapitolami sborníku. Ne náhodou mluvím o čtení. Anna Fiedlerová své malby doprovází lyrickými textovými komentáři, ty ovšem nejsou součástí instalace nebo obrazů samotných. Jejich role je zatím interní, krátké zápisy prozrazují spíš vnitřní prožívání postav z příběhů, které sice nejsou v obrazech explicitně přítomny, ale jejich blízkost vnímáme skrze různé indexy. Také metafora je pro Annu zásadním pracovním nástrojem. V malbě se projevuje stylizací motivů, které tak poskytují velkorysý prostor pro imaginaci. I takto základní povaha znaku způsobovala v čtení Anniných maleb několik neporozumění. To, co se jevilo pro jednu z nás jako ženské, bylo pro druhou mužským a obráceně. Symboly se vrství, transformují, vrací a nebojí se být intimní. A právě spojení všech těchto aspektů způsobuje plastičnost a hloubku jejího projevu.
Výstava Barbory Zentkové a Julie Gryboś je dalším dílem jejich výstavní série věnované tématu kolektivní únavy a vyčerpání. Každá z následujících výstav v sobě nese indicie té předchozí. Než o programové budování cyklu se spíš jedná o spontánní přelévaní významů, způsobů jejich komunikace a částečně i materiálového provedení. Kovové objekty vypletené textilií mají rozostřenou mediální povahu a ruší hranice žánrových kategorií jako je volné a užité umění, nebo plošný obraz a prostorový objekt. V soustavě mediálních průniků a vazeb se dá sledovat i odkaz k malbě, které se umělkyně dříve věnovaly. Kovové meta-nábytkové konstrukce se dají považovat za rám, do něhož je vetkána abstraktní malířská kompozice.
Slovo wee je skotským synonymem anglického little. Název A wee bit of Heritage představuje snahu o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severo-skotského městečka Wick s téměř devíti tisíci obyvateli. Město bývalo strategickým bodem rybolovu a hlavním přístavem severu Skotska. Situace se ale za poslední roky změnila, sledi jsou už desítky let vylovení, lov krabů nevynáší jako dřív, jaderná elektrárna je odstavena a jednou z mála věcí, které zde fungují a jsou atraktivní i pro turisty je distilérka, nukleární archiv a The Wick Heritage Museum. Muzeum provozují dobrovolníci všech generací a každý obyvatel města ho zná a alespoň jednou ročně navštíví. Paměť místa je zde pečlivě uchovávaná v souborech užitých předmětů, fotografií a drobností ve vitrínách nebo v celých místnostech, které doplňují mnohdy nefungující videa a všudypřítomné osvěžovače vzduchu. Nasazení, se kterým dobrovolníci uchovávají svou vlastní historii, je dojemné a odzbrojující. Anna Tesařová prostřednictvím své lyrické dokumentace muzea mluví i o síle obrazů a touze nebýt zapomenut.
V eseji On Being Ill Virginia Woolfová píše:
„Při tom, jak běžným stavem nemoc je, jak ohromnou duševní proměnu obnáší, jak zarážejícími se nám, když světla zdraví pohasnou, jeví ony neprozkoumané končiny, jež nemoc odhaluje, a jaké pustiny a pouště duše obnaží byť jen slabounký záchvat chřipky…, se přirozeně zdá zvláštní, že nemoc, po boku lásky, války a žárlivosti, nezaujala místo v panteonu význačných témat literatury. Jeden by si myslel, že celé romány budou věnované chřipce, epické básně tyfu, ódy zápalu plic… Ale ne; … jak jen může, literatura předstírá, že její starostí je duch; že tělo je jen tabule čirého skla, skrz niž duše vyhlíží jasně a přímo.”
Instalace pozůstávající z textilních objektů a videa Terezy Vinklárkové v Galerii mladých přes sebe vrství několik témat. Téma tělesné nemoci, ale také péče o vlastní duševní zdraví a možné psychosomatické příčiny projevů onemocnění těla se prolínají s její osobní výpovědí o prožívání fyzického oslabení i nerovné pozice v zdánlivě nehierarchickém systému mezilidských vztahů. Skrze obrazové metafory a fragmentovaný narativ mluveného slova se její subjektivní prožívání stává angažovaným sdělením i svébytným uměleckým projevem.
Aurélie Bayad je francouzská umělkyně tematizující především způsoby a formy, jakými exponujeme svá těla ve virtuálním prostoru, prostřednictvím čeho formuluje svá feministická stanoviska. Jazykem její práce je performance, fotografie, text, video a instalace.
Dominantní část prací v portfoliu Adama Hejduka spočívá v řemeslně precizní práci s velkoformátovými sklenými tabuli, které jsou k sobě kotvené za pomoci strun. Jsou to jakési svébytné objekty a současně hudební nástroje. Ve své diplomové práci však použil sklené desky jako projekční plochy pro tříkanálové video.
Projekt zamýšlený a komponovaný pro Kino CIT.
V letních měsících se promítací sál Kina CIT na Radnické proměňuje v prostor pro místně specifické instalace, revidující médium pohyblivého obrazu i situaci kinoprojekce. Spectacle: Residuum Adama Turza zastavuje čas v jedné sekvenci nebo filmovém políčku, kdy se ocitáme v mezeře mezi akcí a reakcí, v bodu dokonané destrukce, těsně před plným uvědoměním si důsledků tohoto činu. Akt zániku ovšem není náhlou a nepředvídatelnou nehodou, spíš nás obléká do zvířecí kůže z bajky o vařené žábě.
Pavel Dvořák je absolventem FU OSU v Ostravě, jeho starší malby byly ovlivněny neoexpresionismem a motivy vycházeli z nejrůznějších popkulturních zdrojů: počítačových her, animovaných gore hororů nebo komixů. Kromě malby také vytváří dřevěné postavičky, které rovněž jako jeho figury na plátnech, nešetří ostrým humorem.
Na letošní rok spadá výročí padesáti let od vzniku legendární brněnské Galerie mladých. Pro oslavu tohoto typu instituce není vhodnější formát než performace. Nejedná se ovšem o performace jako umělecký žánr, ale o performativní pojetí, kterým bude letos řešen open call. Stejně dlouhou existenci jako galerie má nejspíš i způsob jejího programování na základě otevřené výzvy k předkládání výstavních projektů. „Otevřený Open Call“ parafrázuje tento typický dramaturgický postup i jeho historii. To, co je obvykle uzavřeno za dveřmi kanceláře, se bude tentokrát odehrávat veřejně: výběrová komise bude nad přihlášenými projekty rokovat přímo v galerii a navíc poskytne zainteresovaným autorům možnost vyjádřit se k vlastním projektů přímo „na místě“, jak to kdysi v Galerie mladých probíhalo. Jednání galerijní rady, které proběhne 7. září bude završeno vyhlášením vítězů – osmi projektů vybraných pro výstavní plán roku 2018.
Markéta Wagnerová nejčastěji pracuje s peformancí, filmem a hudbou se značkou dávkou ironického humoru. Něžná krása jabloní je výstavním projektem rozprostřeným mezi Galerii mladých a sál Kina CIT. Představuje příběh Markétinho literárního alter-ega Amadeua Plankton, který píše prozaická díla C-kvality a básně ještě horší. Jeho první kniha Něžná krása jabloní je lesbickým dramatem viděným očima čtyřech aktérů příběhu a Vřískající hrůza zpuchřelých sadů by se dala popsat jako erotický zombie horror s nádechem fantasy ve stylu J.K. Rowlingové. Inspiračními zdroji literárních děl Amadea Planktona jsou jablečné sady a farmy v Kentu, kde každoročně jezdí na sběračské brigády společně s jinými studenty*kami a absolventy*kami uměleckých nebo humanitních oborů. Prostřednictvím dokumentárních fotografií, audioknihy a hudebních videoklipů nebo video-esejí ironicky komentuje každodenní život umělců*kyň a intelektuálů*ek v roli východoevropských nádenních pracovníků.
Výstavní projekt rozvíjí na poli malby její prerekvizitu – textil. Na různé textilní tvorby se autorka soustředí na autentický výraz materiálu a kultivaci výtvarných technik. Textilní malby představují záběr ručních prací prováděných za účelem relaxace po sféru profesionálního řemesla potažmo textilního průmyslu. Diskurz řemeslného obratu reflektuje návrat k rukodělnosti, rehabilitaci lidové, domácí, feminizované a svépomocné tvorby. Přístup se inspiruje DIY kulturou a záměrně se vyhýbá pasivnímu přejímání tradičních řemesel. Instalace je řešena coby laboratoř vztahu strojové a ruční produkce. Autorka tuto práci chápe i jako příznak eskapismu reagujícího na kdybernetickou obsaženou na přetechnizovanou a všestranně frustrující společnost. Název projektu v sobě nese frazém “od hlavy k patě”, přičemž část lidského těla je nahrazena součástkou ze šicího stroje. Autorka odkazuje na sociologa Richarda Sennetta, který hovoří o problému tzv. spojení ruky a hlavy v současné společnosti.
Jako výchozí bod prací Jana Bražiny by bylo možné označit tělo a jeho extenze v širším poli významů. Způsob jakým s tělem pracuje je spíš intuitivní a afektivní než racionálně systematický. Je performerem, sochařem i scénografem, ale i tvůrcem kostýmů, šperků nebo face-masek. Neortodoxní extenze a morfování těla pomocí klacků, sádry, textilu nebo hliníka, rovnež jako četné umělecké kolaborace nepřímo formuluje i proces ohledávání fluidní identity. Instalace v Galerii mladých navazuje na prezentace ve dvou brněnských artist run prostorech, které jsou navzájem propojeny. ZaazrakᐧDornych představuje stěžejní část instalace: manželskou dvojici, ženicha a nevěstu, které jsou pojednány jako prázdné skořápky těl novomanželského páru, symbolizující tradiční, většinové uspořádání partnerských vztahů. Jejich chapadla, znak nezdravé závislosti prorůstají podzemím města a znovu se zviditelňují o pár kilometrů dále, v Galerii Průchod, kde tvoří místně specifickou intervenci.
Filip Cenek patří do výrazné generace absolventů brněnské FaVU nastupující na uměleckou scénu v nultých letech, jež se soustředila na médium pohyblivého obrazu v nejširším slova smyslu. Zájem o film, animaci nebo VJ se stal jedním z určujících znaků její identity a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. Filip Cenek oproti mnoha dalším členům této “filmové avantgardy nultých let” u média pohyblivého obrazu setrval i ve své následné umělecké kariéře. Od různých forem re-editů klasického filmu a zásahů do digitálního obrazu se posunul k velmi specifické poetice vyznačují se filmovým vyprávěním s použitím minimálních filmových prostředků. Narace je artikulovaná skrze fotografický obraz a textová sdělení v mechanickém rozpohybování karuselových diaprojektorů. Asynchronní střídání poetických textových sdělení a fotografií všedných situací evokujících absolutní bezčasí propojuje postkonceptuální myšlení se stejnou měrou intuitivního přístupu. Analyticky je možné díla nahlížet i jako určitý sémiotický model, testující průniky dvou odlišných znakových systému. Důležité nejsou znaky samotné, ale jejich vztahy a uspořádání. Racionální systém vyvažuje metaforičnost textů i obrazů, které nás navádí jenom do polovice jejich významu. Důležité jsou zde i okamžiky absence, chybění a zámlky, které v nás aktivují náš vlastní smysl pro přirozené doplnění celku. Připravovaná výstava je vhledem do aktuální tvorby osobnosti reprezentující lokální výtvarnou kulturu v jejích estetických i společenských souvislostech, jejíž tvorba současně představuje jeden z vysoce autentických příspěvků do oblasti experimentálního filmu a umění pohyblivého obrazu.
Paralelním charakteristickým rysem prací Filipa Cenka jsou jeho četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi, Terezou Sochorovou, Ivanem Palackým, Magdalenou Hrubou nebo Jiřím Havlíčkem.
V návaznosti na příběh svaté Bernadetty Soubirous vytváří Zoé Couppé fiktivní postavu Bernadett Scoubidou. Ta se stává ústřední postavou alegorického vyprávění. Název filmu je citací svaté Bernadetty, kterou vyslovila, když opustila Lurdy, aby přišla do kláštera v Nevers: ⹂Přišla jsem se schovat.” Dialog vypravěčky a Bernadetty Scoubidou postupně prozrazuje tajemství lidské mysli mezi světem živých a mrtvých. Finální scéna filmu metaforicky vypráví jak uvnitř Bernadettina mrtvého těla žije mikrokosmos hmyzu, rostlin a hub. Tento obraz je poetickou a metaforickou vizi stáří a demence s ním spojené, blízkosti smrti a způsobu jak mohou živí komunikovat se svými mrtvými příbuznými.
Videodiptych umělkyně a fotografky Poliny Davydenko tematizuje život ekonomických migrantů*ek z Ukrajiny a nepřímo i aktuální situaci rusko-ukrajinské války. Ve videoeseji Public Tinnitus se vrací do svého rodného města Dobropolje, které leží v Doněcké oblasti. Snaží se jemně uchopit to, co je nepostřehnutelné na místě, kde žijete svůj každodenní život ve chvíli, kdy se to zdá tak samozřejmé. Není divu, že těžiště práce Poliny Davydenko spočívá ve fotografii, jejíž podstatou je sestrojit past k zachycení neviditelného. Kromě péče o naše životy se od nich také musíme distancovat a podílet se na artikulaci naší rozšiřující se životní zkušenosti a sebepochopení. Neslyšený zvuk fanoušků, nevídaná hromada suti, imanence místa se ve videoeseji náhle zvedají a nabývají nových hodnot. Existují různé způsoby, jak nenápadně zviditelnit to, co je součástí našeho života. Příkladem takových postupů mohou být umělecké prostředky, tvorba různých komunikačních médií, nástrojů a strategií. Zničení místa válečným konfliktem je však způsob, který odmítáme. Navazující videoesej Kutilka se zaobírá tématem migrace a následné integrace migranta do společnosti a jeho pocitů nostalgie a steskem po domově. Kutilky jsou některými aspekty a způsobem života podobné lidským charakteristikám. Práce připodobňuje kutilčin individualistický způsob života, společně se stavěním hliněných váz lidským matkám-přistěhovalkyním.
Naše paměťová schopnost umírá. S rozvojem internetu se naše mozky zdokonalily v zapomínání. Projekt GABA HEAVEN se snaží znovu prozkoumat vztah mezi mozkem a digitálními technologiemi a nově definovat korelaci paměti a smrti. Výstavní prostor je koncipován jako pohřební síň paměti, která si vypůjčuje korejské pohřební atributy. Tento pohřeb však není ponurý, spíš připomíná pohřeb-oslavu Akiry Kurosawy z filmu Dreams.
